​Muž, který podal důkaz, že jeden člověk může změnit svou dobu

William Wilberforce (1759 – 1833), britský politik a poslanec, člověk, který zasvětil svůj život boji za zrušení otrokářství

Na konci 18. století nabývalo stále více vlivných lidí v Británii přesvědčení, že otrokářství je v rozporu s evangeliem. Využívání otrocké práce lidí, zbavených osobní svobody, systém, který středověká Evropa zdědila a který byl (a v mnoha mimokřesťanských civilizacích stále je) součástí hospodářského života od nepaměti, se počátkem novověku stávalo díky rozmachu mezinárodního obchodu nepřehlédnutelným, a současně do nebe volajícím společenským zlem. Nastal čas, aby Západ, který světu daroval ideál osobní a politické rovnosti a svobody všech lidí, vyčistil a zacelil i tuto ránu. Západ otrokářství nevymyslel; Západ otrokářství zrušil.

Avšak realizovat záměr, který mnozí nahlédli jako správný, nebylo snadné. Obchod s otroky, který hodlali napadnout, byl na sklonku 18. století ohromným byznysem: přes oceán se každým rokem přepravovalo z Afriky k břehům Evropy a Severní Ameriky více než sto tisíc černých otroků. Panoval dokonce názor, že obchod s otroky „je nerozlučně spojen s obchodem a blahobytem, ba dokonce s národní bezpečností Velké Británie“. Otroctví bylo tehdy legalizováno výsadními právy, zákony, které schválil parlament, a mezinárodními dohodami. Co však bylo ještě důležitější: tento obchod zasahoval i zájmy mas obyčejných lidí. Británie byla tehdy největším obchodníkem s otroky na světě. V tomto špinavém obchodě se pohybovaly stovky lodí, tisíce námořníků a stovky milionů liber.

Postavit se proti tomuto proudu znamenalo jít téměř „proti všem“. A vytrvat, k tomu bylo zapotřebí mít dostatek charismatu, síly, odvahy, přesvědčení, víry a najít stejně smýšlející lidi. Takovým nonkonformním člověkem byl i jeden z nejvýznamnějších britských politiků, poslanec a rétor William Wilberforce.

Slavík Dolní sněmovny

Narodil se v roce 1759 v rodině obchodníka v přístavním městě Hull. Když bylo Williamovi devět, jeho otec náhle umírá a chlapec je poslán do Londýna do péče příbuzných. Zde, u své tety, se poprvé setkává s živou křesťanskou vírou. V sedmnácti letech odchází William do Cambridge a třebaže studia nedokončil, získal zde dobrou znalost klasiků.

V roce 1780, v pouhých jedenadvaceti letech, se stává poslancem britského Parlamentu, kde díky své výmluvností a šarmu získává přezdívku „slavík Dolní sněmovny“. Metodistická výchova z dětství jej neuchrání nástrahám hráčství a občasného pití. O čtyři roky později cestuje po Evropě s kamarádem Isaacem Milnerem, s kterým se zapojuje do rozhovorů o křesťanství.

V té době Wilberforce, už jako známá postava britské politiky, prožil to, čemu později říkal „Velká proměna“. Říká se, že hýřivý život mladého poslance změnil noční rozhovor s pastorem Johnem Newtonem. John býval kapitánem otrokářské lodi, pijanem a hazardním hráčem. Jednou se jeho loď dostala do tak mohutné bouře, že se námořníci loučili se životem. Kapitán v modlitbě volal k Bohu a prosil o záchranu - a loď zázrakem vyvázla. Newton tehdy prožil životní zlom – svěřil svůj život Kristu, opustil svou dosavadní životní dráhu a posléze se stal kazatelem. V písni „Amazing Grace“, která se stala světoznámou, Newton později zachytil svoji záchranu a Boží odpuštění.

Podivuhodná milost

Příběh této písně a řada dalších životních okolností mladého Wilberforce zasáhne natolik, že změní svůj život a vyzná svou osobní víru v Krista. Po svém obrácení se chtěl stáhnout z veřejného života, aby v klidu a samotě dbal o svůj duchovní život. Poslechl však radu bývalého otrokáře Johna  Newtona, který jej povzbuzoval, aby zůstal činný ve veřejném životě a svou politickou kariéru viděl jako službu Kristu.

William vzal Newtonova slova vážně - shromáždil kolem sebe podobně smýšlející osobnosti anglického společenského života a vytvořil evangelikální křídlo, které intervenovalo v celé řadě různých humanitárních případů a prosazovalo reformní program křesťanské obnovy společnosti. Největší zaujetí věnoval Wilberforce úkolu postavit mimo zákon obchod s otroky i samo otrokářství. Své první parlamentní vystoupení proti otrokářství zakončil slovy: „Sire, pomyslíme-li na věčnost a budoucí důsledky lidského konání, co v tomto životě by mohlo přimět člověka, aby jednal proti příkazům svého svědomí, principům spravedlnosti a Božímu zákonu?!“ Návrh zákona byl zamítnut a Wilberforce jej přednášel každým rokem znovu a znovu, po dlouhých 18 let!

Reformy k nápravě mravů

Avšak nejen kauzu otroků vzal Wilberforce za svou: náprava mravů byla jeho druhým životním cílem. „Bůh přede mne položil dvě veliké věci: zrušení obchodu s otroky a nápravu mravů“, napsal.

Dostupnost vzdělání a lékařské péče pro chudé, parlamentní reformy, otázky náboženské svobody, omezení dětské práce, podpora zahraniční misie – to byly kauzy, jímž se „Claphamská sekta“, jak byla Willberforceova skupina posměšně nazývána, věnovala. V okruhu těchto lidí se zrodily mnohé reformní plány, svépomocné organizace a projekty (Britská a zahraniční biblická společnost, kolonie pro osvobozené otroky v Sierra Leone, a další).

Navzdory vynikajícím osobnostem, které se do tohoto boje zapojily, si první vítězství vyžádalo nesmírné množství mravenčí práce a také hodně času. Jen postupně získávala Wilberforceova vytrvalá práce veřejnou podporu, která po čase začala rok od roku sílit. Posléze byl Wilberforceův každoroční legislativní pokus doprovázen petičními akcemi, vylepováním plakátů, osvětovými kampaněmi a hromadným zasíláním dopisů členům parlamentu. Docházelo i k bojkotům zboží, dováženého z otrokářských plantáží. Návrh na zrušení obchodu s otroky byl uzákoněn roku 1807, přesně dvacet let po prvním Wilberforceově vystoupení!

Zbývalo pak ještě vyřešit otázku těch, kteří již v otroctví byli. Tady Wilberforce překvapil mnohé tím, že argumentoval pro odklad. Cítil, že příliš rychlé prosazení totálního osvobození otroků má svá rizika. Na důsledky plynoucí z emancipace bylo třeba připravit všechny strany a k tomu bylo zapotřebí určitého času. Tento čas však přišel až dne 26. července 1833, kdy sněmovna schválila návrh zákona na osvobození otroků ve všech britských državách.

Je možné změnit svou dobu?

Nesmírně se Wilberforce radoval, že se „dožil dne, kdy se mohl stát svědkem toho, že Anglie byla ochotna dát 20 milionů liber šterlinků na zrušení otroctví v Anglii“. Neboť bylo i pro většinu pozorovatelů udivující, že „britský národ si v době svízelné ekonomické situace uložil takovou daň, aby byla černochům udělena svoboda“. A tak se Wilberforce těsně před smrtí dočkal konečného výsledku své usilovné celoživotní práce.

Boj o zákaz otroctví musel být ještě vybojován ve Spojených státech, kde se stal dokonce jedním z důvodů k občanské válce – první krůček však byl učiněn! Vytrvalé úsilí nakonec slavilo úspěch, přineslo Britanii požehnání a položilo základy pro velká morální a náboženská probuzení viktoriánské éry.

David Bebbington, který se v knize „Více než vítězové“ zamýšlí nad životy mnoha minulých i současných hrdinů víry, o Wilberforcovi píše: „Měl dynamiku, která pocházela z vědomí Božího povolání“. A v čem ta „dynamika Božího povolání“ tkvěla? Wilberforce kategoricky odsuzoval radikalismus a kladl důraz na praktickou povahu křesťanství, odmítal náboženskost. K dosažení svých cílů využíval běžných prostředků, jako jsou přesvědčování, vzdělávání, využití legislativy či podpora dobrovolných spolků. V úsilí za spravedlnost byl trpělivý a vytrvalý. Jeho životopisec napsal, že Wilberforce „podal důkaz o tom, že jeden člověk může změnit svou dobu, třebaže tak nemůže učinit sám“.

Týmový hráč

Oporou a zázemím byla Wilberforceovi Claphamská sekta, skupina křesťanských přátel scházející se mezi lety 1790 – 1830. Toto posměšné jméno získali díky kapli v londýnském Claphamu, kde se dvakrát týdně scházeli k modlitbám. Když však jejich společenství, založené na sdílené víře v Krista a blízkém přátelství v dobrém i ve zlém, začalo dosahovat úspěchů, nikdo se již nesmál. K vzácným hostům, kteří během času považovali za čest být v Claphamu přivítáni, patřil i ministerský předseda William Pitt. Šlo většinou o bohaté, vzdělané, politicky konzervativní Angličany, kteří byli nábožensky tolerantní a svobodomyslní. Mnozí z nich byli členy Parlamentu, kde bojovali za zrušení otroctví a podporovali reformní zákony.

Zápas, který vedli, považovali za společnou věc. A tak Wilberforce využíval právnického talentu Jamese Stephense a spisovatelských vloh Thomase Clarksona, čerpal z finančních zdrojů Henryho Thorntona, hledal duchovní rady u Johna Newtona a povzbuzení u Hannah Morové. Wilberforce byl týmovým hráčem, který dobře věděl, že „jeden jich zažene tisíc, ale dva zaženou deset tisíc“, jak dosvědčuje už Starý zákon.

Ve dvojím ohni

William Wilberforce se setkával s kritikou na obou stranách – nejen u těch, kteří otroctví z těch či oněch důvodů hájili (a byli mezi nimi i lidé úctyhodní, vzdělaní a vlivní), ale i u těch, kteří bojovali za jeho zrušení. Mnozí, zejména mezi křesťany, chtěli otroctví zrušit okamžitě. Wilberforce, jenž se zpočátku soustředil pouze na obchod s otroky a otroctví samo nechával stranou, byl v jejich očích podezřelým kompromisníkem. Odmítali s ním spolupracovat, chtěli totiž „všechno nebo nic“. Jelikož však „všechno“ bylo nedosažitelné, nezískali tito radikálové nic - na rozdíl od Wilberforce, který krůček po krůčku získal vše. Poté, co byl zakázán obchod s otroky, nadechl se k novému boji a začal řešit situaci těch, kteří již otroky byli.

I dnes jsou mnozí reformní politici vystaveni této kritice, neboť prosazují mnohdy žádoucí změny pomaleji, než by se líbilo těm, kteří vše z bezpečné vzdálenosti pozorují. Avšak ti, kdo na hřišti tvrdě bojují, musejí často volit nejen mezi ctností a nectností, mezi dobrem a zlem, ale i mezi různými ctnostmi a dobry navzájem.

Mezi revolucí a reakčním konzervatismem

Wilberforce byl kritikem revolučního radikalismu, který vybuchl ve Francii revolucí roku 1789. Revoluce prosazovala deismus, soustředěný na člověka a jeho „práva“, který byl totální antitezí všeho, čemu věřil Wilberforce. Utopická a zároveň radikální řešení považoval Wilberforce za cestu k mizerii lidského rodu, byl totiž přesvědčen, že v cestě k uskutečnění revolučních snů stojí lidská hříšná přirozenost.

Přesto, že odmítal úzce stranickou politiku a byl jako poslanec nezávislý, vždy podporoval toryovskou vládu a jeho názory na většinu politických otázek jej jednoznačně stavěly do tábora těch, které dnes označujeme za konzervativce. Aniž by zpochybňoval zděděný společenský řád, kladl důraz na odpovědnost společensky výše postavených a vyzýval k dobrovolné podpoře a pomoci chudým. Byl si vědom, že cesta ke změně musí být vždy postupná a musí být založena na proměně smýšlení. Věděl, že duchovní obnova a sociální akce jsou nutnými partnery, varoval proto před „fatálním zvykem“ oddělovat křesťanskou morálku od křesťanské nauky.

Odmítal-li Wilberforce revoluci, pak stejně tak odsuzoval panické a křečovité reakce tehdejší pravice na revoluční vlnu vzedmutou Francouzskou revolucí. Pod vlivem hrůzného teroru ve Francii a v obavě z šíření revolučních nálad měla část vládnoucích vrstev (a to nejen v Anglii) sklon blokovat jakékoliv reformy. Wilberforce však byl přesvědčen, že jeho boj je správný a vytrval, i když někteří i v něm viděli revolucionáře. A především: Wilberforce byl ve svém zápase trpělivý a vytrvalý; mnoho jeho plánů vyhořelo, někdy postupoval nemoudře, prohrál mnoho bitev - ale co je podstatné: vyhrál válku.

„Hnutí za zrušení otrokářství představuje jeden z nejvelkolepějších příkladů úspěšné politické akce motivované křesťanskou vírou“, napsal církevní historik Daniel Spratek. „Během jediné generace se podařilo radikálně změnit veřejné mínění a dosáhnout osvobození stovek černochů v britských koloniích. Filozof John Stuart Mill napsal, že tato radikální změna nespočívala v proměně ekonomických podmínek, ale v rozšíření mravních přesvědčení, protože podle toho, o čem jsou lidé přesvědčeni, také jednají“.

David Floryk: Zasuté kameny. Deset postav konzervativního myšlení; Konzervativní klub, Ostrava 2008; ISBN 978-80-254-3007-1

Britsko-americký film "Nezlomná vůle" o tomto pozoruhodném muži lze zhlédnout nebo stáhnout zde.