28. 03.
2024

 Možná si říkáte, proč psát další článek na toto téma – vždyť už se o tom psalo tolikrát a těžko lze vymyslet něco nového. Jenže právě tak už bylo napsáno (a odvysíláno) mnohokrát, že manželství je přežitek, že už ztratilo smysl, a tak si říkám, co bych tyto odpůrce manželství šetřil. Kromě toho si myslím, že pokud zaznívají nepravdy a nikdo se proti nim neozývá, mnozí těm nepravdám uvěří. Proto se ozývám.

V anglosaském světě v posledním roce zdomácněl termín „luxury beliefs“. (V češtině by ekvivalent zněl asi jako „přesvědčení bohatých.“) Jsou míněny názory, které se objevují mezi bohatými a dobře zajištěnými lidmi; můžeme pro ně použít termín elity. Nedávno jsem poslouchal rozhovor jednoho moderátora s jistým sociologem. (Je mi líto, že si nepamatuji jméno. Poslouchám většinou přes sluchátka na svých dlouhých procházkách a ještě jsem se nenaučil zapisovat si jména. Máte plné právo mi nevěřit. Nicméně píšu o tom, co jsem slyšel, a přestože v tomto případě vycházím z názorů Američanů, u nás můžeme pozorovat podobné věci.) Onen sociolog poslouchal přednášku jakési „pokrokové“ autorky, která nadšeně hlásala, že manželství je středověký přežitek. Po nějaké době měl příležitost s ní osobně hovořit a mimochodem jí položil otázku, v jaké rodině vyrůstala. Ukázalo se, že ve zcela spořádané klasické středostavovské rodině. O něco později přišla řeč na její plány do budoucnosti. Tato šestadvacetiletá žena bez rozpaků přiznala, že počítá s tím, že se vdá a bude mít děti. Sečteno a podtrženo, tato žena hlásala názory, podle kterých se sama nehodlala řídit. Nicméně ideje mají následky. Ženy z vyšších sociálních vrstev si mohou dopřávat „luxury beliefs“ a dokonce podle nich měnit společnost, zatímco ženy z nižších sociálních vrstev by se velice rády vdaly, kdyby ovšem bylo za koho… Mužové z těchto sociálních vrstev si užívají svobody, protože sex si vždycky nějak opatří, ale do žádných závazků – a zejména do manželství – se nehrnou. „Luxury beliefs“ ženám z nižších sociálních vrstev nijak nepomáhají, ženy z vyšších vrstev se jimi zpravidla neřídí, ale mohou se díky těmto svým názorům utvrzovat v tom, jak jsou „pokrokové“. – Francouzský filosof Julien Benda už před sto lety mluvil v podobných souvislostech o „zradě vzdělanců“.   

Můžeme mít na manželství názory jakékoliv, ale průzkumy ukazují, že téměř všichni toužíme po úzkém vztahu s člověkem, kterého milujeme a na kterého se můžeme spolehnout. Toužíme po blízkosti, po vztahu, a my křesťané můžeme dodat: Protože k tomu nás Bůh stvořil. A platí to v podstatě pro všechny lidi, ať už mají názory na manželství jakékoli.

V poslední době ale stoupá počet lidí, kteří nemohou či nechtějí do manželství vstoupit, a rovněž stoupá počet lidí, kteří se ve svém životě obejdou (nebo snad musejí obejít) bez sexu.

Jsou pro to mnohdy důvody ekonomické, jak to naznačují výzkumy třeba v Japonsku nebo v Koreji, kde je možno se s tímto fenoménem setkat nejčastěji. Ale jsou tu i důvody zcela odlišného rázu.

Pokud chceme dosáhnout ideálu, tedy prožít značnou část života v hlubokém vztahu, musíme počítat s tím, že se nám to nepodaří jaksi „samo od sebe“. A pak jsou zde skutečnosti, které se se snahou najít onen krásný vtah těžko snášejí. Skutečně požehnané manželství vyžaduje sexuální věrnost. A tady je problém. Lidé, zejména muži, by rádi krásný vztah, ale současně by si rádi zachovali „svobodu“, míněno sexuální nevázanost. Manželé si sice mohou dát tuto „svobodu“ – o mnoha takových případech jsem slyšel a některé znám osobně – ale pochybuji o tom, že jejich vztah je skutečně kvalitní. Skutečná blízkost vyžaduje exkluzivitu a věrnost.

Kdyby bylo po mém, pak by se v sexuální výchově na školách měly děti učit, že sex, má-li mít smysl a má-li být skutečně krásný (a my křesťané víme, že sex je jedním z nejkrásnější Božích darů), vyžaduje vztah a věrnost. To by byl mnohem lepší vklad do života než poučení o tom, co je to kondom a jak se nasazuje. Jenže kdo by to učil, že? Takové „konzervativní“ názory, jako mám já, asi mnoho učitelů nesdílí.

Zatím nebyly v tomto článku zmíněny děti. Ty na jakékoli sociální inženýrství a zavádění pokrokových názorů doplácejí nejvíc. Jsem křesťan 45 let, z toho jsem byl většinu času v aktivní pastýřské službě. Měl jsem tak možnost sledovat tucty rodin po dvě a někdy i tři generace. Rozdíl mezi „well being“ dětí vyrůstajících v úplné rodině a v neúplné rodině je nebetyčný. (Ano, už slyším námitku, že vy znáte někoho, kdo…). Jistě, jsou výjimky. Ale jsou to právě jen výjimky. Znovu to zopakuji: Má-li vyrůst zdravý a vyrovnaný člověk, je potřeba, aby do něj dva lidé, otec a matka, pumpovali po osmnáct let lásku.

 Všem těm, kteří jsou přesvědčeni, že manželství není tak důležité a že je lepší pěstovat kariéru než vychovávat děti, radím, aby mysleli na stáří. S kým budou stáří trávit? Kdo se o ně postará? Kdo jim bude nablízku? Nedávno jsem o tom slyšel pěkný bonmot: „Domov důchodců je pomsta za jesle.“

Ano, jsou manželé, které děti mít nemohou. A jsou lidé, kteří mají od Pána Boha povolání, aby zůstali sami. Jsou i takoví, kteří zůstali sami z jiných důvodů – někdy i pro hříchy mládí. Jak jsem nedávno psal v jiném článku („Neztrácejme ideál“), ideálu dosahuje málokdo. Ale vždy má smysl o něj usilovat a mít ho před očima. A těm, kteří manželstvím pohrdají, přeji, aby ve stáří nezůstali sami. Znám v okolí svého bydliště tři domovy důchodců. Jsou moderní, nádherně zařízené, s převážně milým personálem.

Leč samota je samota.

A na závěr: Má-li člověk vztah s Bohem, vztah s lidmi zpravidla dostane jako dárek navíc.
  
Dan Drápal
22. března 2024
Pavel Mareš

Pavel Mareš