09. 03.
2023

Už mnoho let odebírám časopis Respekt a celkově vzato jsem za něj vděčný. A dokonce se značnou částí komentářů souhlasím. Proto jsem s velkou nelibostí našel krátké stanovisko v rubrice Respekt – Despekt na 6. straně čísla z 27. února. Co tedy sklidilo despekt, a proč se mi toto stanovisko nelíbí? Je krátké, takže ho ocituji v plném znění:

NOVINÁŘI ČT POD TLAKEM RADIKÁLŮ
„Rada ČT nepřiměřeně podléhá tlaku konzervativního sdružení Aliance pro rodinu. To se pomocí stížnosti na novináře dožaduje prostoru pro názor hájící manželství pouze jako svazek muže a ženy. Rada by měla stížnosti odmítnout a novináře bránit, to se ale neděje.“

Názor, že manželství je „pouze svazek muže a ženy“ je všeobecně sdílen všemi kulturami celého světa a bylo tomu tak od nepaměti až do nedávné doby. I v naší zemi je velmi silná menšina občanů, kteří si myslí, že by to tak mělo zůstat. Patřím mezi tyto lidi také. Nemám nic proti tomu, že mě někdo považuje za konzervativce. Jsem ale radikál? Jsem radikál, protože si myslím, že manželství je svazek muže a ženy? Co je radikálního na zastávání názoru, který až donedávna převažoval? Paní Jochová z Aliance pro rodinu může přinést mnoho dokladů pro tvrzení, že nejzdravější děti vyrůstají v intaktních heterosexuálních svazcích.

Alianci pro rodinu šlo o to, aby zazněl náš hlas a naše argumenty. Právě tomu se ale snaží Respekt zabránit. Ideologie, která přeznačuje význam slova manželství, hlásá rovněž potřebu „diverzity“. Bohužel, z té jsou z nějakého důvodu vyřazeni konzervativci. Diverzita zkrátka platí jen pro někoho. Kdo s touto ideologií nesouhlasí, zřejmě musí být umlčen.

Alianci pro rodinu se vyčítá, že se „dožaduje prostoru“ pro nějaký názor. Znamená to, že pokud dejme tomu třicet procent lidí vidí manželství jako svazek muže a ženy, nemají tito lidé nárok na „prostor“, kde by mohli uplatnit své argumenty? Dále se ve stanovisku píše, že Rada ČT by měla novináře „bránit“. Propána, on na ně někdo útočí? V našich médiích je mnohem silněji zastoupena genderová ideologie – ochranu by potřebovali spíše ti, kdo ji nesdílejí.

Jestli tomu dobře rozumím, Rada ČT má pečovat o vyváženost. Má pečovat právě o to, aby zaznívaly i názory protistrany. Jistě, je mi jasné, že nelze přistoupit na řešení typu „pět minut Židé, pět minut Hitler“. Na názoru, že manželství tvoří muž a žena, ale není nic, co by „podněcovalo k nenávisti“ nebo dokonce k násilí.

Vyzývám čtenáře, aby se zamysleli nad tím, proč mají určité kruhy tak silný zájem o umlčení těch, kdo hájí tradiční rodinu. V čem spočívá „radikálnost“ těchto lidí? Domnívám se, že řeč o „radikálech“ je jen nálepkováním. To má vzbudit nechuť k Alianci pro rodinu a vyvolat dojem, že s názory jejích příznivců ani nemá smysl se seznamovat, natož je vyvracet. Nálepka je mnohem rychlejší než argument.

Rád bych uvedl ještě jedno varování. Někteří z našich odpůrců nás obviňují, že pokud hájíme pojetí manželství jako svazek muže a ženy, musíme určitě být na straně ruského prezidenta Vladimíra Putina. Chtěl bych každého ujistit, že paní Jochová i já stojíme jednoznačně na straně Ukrajiny. Paní Jochová byla dokonce obviněna z toho, že je „placena“ z Ruska. Jsou to pomluvy. Pomluvy podobného typu mají předem vyloučit smysluplný rozhovor. Ano, nás, kdo jsme pro tradiční manželství a současně pro Ukrajinu, není mnoho. Považuji ale za pošetilé tyto lidi nějak antagonizovat.

Na závěr bych chtěl nás konzervativce trochu potěšit. Možná prohrajeme zápas o to, aby manželství zůstalo manželstvím. Za manželství budou považovány svazky dvou osob stejného pohlaví; pak přijde další stupeň: tzv. polyamorie patrně povede k tomu, že za manželství budou považovány svazky více osob, případně člověka s domácím mazlíčkem … a dál už má fantazie nesahá. Budeme-li chtít – alespoň mezi sebou – o těchto otázkách hovořit, můžeme použít termín „tradiční manželství“ nebo něco podobného. Někdy se prostě jazyk musí s podobnými politickými lapáliemi vyrovnat. V české literatuře druhé poloviny devatenáctého století bylo poměrně často frekventované slovo „soudruh“. Komunisté se tohoto vlastně hezkého slova zmocnili – a zničili ho. Když o někom dnes řeknete, že je to „soudruh“, je to považováno spíše za nadávku. Kdo by to byl ještě v osmdesátých letech minulého století řekl, že? Byli jsme zvyklí ze škol na „souško učitelko“, pamětníci, pamatujete?

To původní krásné slovo bylo tedy zničeno, ale nebylo zničeno přátelství, kolegialita, sounáležitost. I s „únosem“ slova manželství se nějak vyrovnáme.
 
Dan Drápal
3. března 2023
Pavel Mareš

Pavel Mareš