Reaguji na článek Otakara Vožeha „Naše občanství je v nebesích“ (https://www.krestandnes.cz/otakar-vozeh-nase-obcanstvi-je-v-nebesich/). Hned na počátku chci zdůraznit, že s naprostou většinou toho, co Otakar Vožeh píše, vřele souhlasím. Máme ovšem odlišná východiska, a tak není divu, že v článku je obsažena myšlenka, s níž srdečně nesouhlasím.

Odlišnost východisek je v tom, že Otakar Vožeh je přesvědčen, že záleží především (ba dokonce snad výhradně) na našem občanství v nebesích, o němž Pavel píše v listu Filipským 3,20, a pozemské občanství nemá pro křesťana valný význam, kdežto já jsem přesvědčen, že jsme současně jak občané nebes, tak občané České republiky, případně jiného státu. Je mi jasné, že toto dvojí občanství je ve vzájemném napětí; soudím ale, že toto napětí nemůžeme zrušit.

Jsou totiž napětí, která jsou destruktivní, a kterých bychom se měli pokud možno zbavit. V životě křesťana i církve jsou ale i napětí, která bychom zrušit neměli – a pokud je zrušíme, staneme se neplodnými. Uvedu několik příkladů:

Takových napětí bychom mohli zmínit ještě pěknou řádku. Mají jedno společné: Kdyby jednoznačně zvítězila jedna strana, celý sbor tím ztratí.

Podobně je tomu s otázkou občanství, které se nyní věnujeme. Bratra Vožeha nemusím přesvědčovat o tom, že vidět pouze pozemské občanství a nevnímat nebeské občanství a nevážit si jej, znamená neznat naši identitu Božích dětí. Pak by nám hrozilo, že se skutečně budeme pokoušet „zlepšovat“ tento svět svými vlastními silami. A je mnohokrát v praxi odzkoušeno, že takové pokusy nedopadají dobře. To vše Otakar Vožeh dobře ví a oprávněně před tím varuje.

Chci ovšem upozornit, že i opačný extrém je nebezpečný. Studoval jsem na teologické fakultě v dobách normalizace a tehdy se řešily různé bolestné situace, kdy byli někteří studenti vyloučeni, protože dali najevo své politické postoje (např odstraněním sovětské vlajky z budovy semináře). Měli jsme mnoho napjatých rozhovorů s našimi profesory, a právě oni zdůrazňovali, že máme nebeské občanství a do záležitostí našeho státu se nemáme míchat. Říkali jsme tomu tehdy „teorie slušného cizince“, protože – podobně jako bratr Vožeh – nás nabádali, abychom věci světské nechali být. Máme přece občanství v nebesích, tady jsme tak nějak jen na návštěvě a pokud se nám něco nelíbí, pak o tom slušně pomlčme. Život podle „teorie slušného cizince“ byl tehdy způsob, jak se vyhnout nepříjemnostem.

Otázkou ovšem je, kam až při aplikování tohoto postoje můžeme zajít. Právě pročítám knížku bulharského křesťana Haralana Popova Mučen pro Krista. Tento bratr byl třináct let vězněn za neuvěřitelných podmínek. Pomoci zvenčí se příliš nedalo, ale přesto se o to někteří pokoušeli. Kniha byla původně psána v roce 1975 a její autor se netají tím, že je zklamán lhostejností křesťanů ve svobodných zemích vůči utrpení těch, kteří žili v komunistickém bloku a nebyli ochotni zapřít Krista. Např. od politiků, kteří se považovali za křesťany (záměrně nepíšu od „křesťanských politiků“) by se dal očekávat větší zájem o tyto trpící, a ne že se nechají opít rohlíkem a uvěří takovým organizacím jako Křesťanská mírová konference nebo Pacem in terris, které dělaly režimu štafáž a snažily se na Západě budit dojem, že v komunistických zemích panuje náboženská svoboda. Nepodezírám bratra Vožeha z toho, že by se chtěl na něčem takovém podílet; pouze upozorňuji, že „ideje mají následky“. Teorie „slušného cizince“, tedy zdůrazňování našeho nebeského občanství a opomíjení našeho pozemského občanství přinášela trpké plody.

Otakar Vožeh správně píše: „Naše přítomnost na tomto světě, naše slova a celý náš život mají v sobě skrytý potenciál měnit společnost, ve které žijeme. To je možné jedině tehdy, žijeme-li jinak, podle jiných měřítek, než tento svět. Vyznáváme jiné hodnoty než tento svět.“ Ano, tak by to mělo být. Jenže když jsem se zajel podívat do archivu StB na svou složku, zjistil jsem, že všichni profesoři byli agenty StB. Nebylo to nic překvapivého – to jsme tušili. Konec konců, i mně estébáci nabízeli, že když budu povolný, budu moci jezdit do ciziny (rozuměj: kapitalistické). Postoj našich profesorů se s teologií „slušného cizince“ zřejmě celkem dobře snášel. Ovšem když potom komunistický režim padl, nebyli to tito lidé, kteří by se mohli ujmout nějakého duchovního vedení, kterého bylo tehdy velmi zapotřebí.

Bratr Otakar Vožeh by se mohl cítit dotčen, pokud by to vypadalo, že kladu rovnítko mezi „vyznavače nebeského občanství“ a „kolaboranty“. Tak tomu skutečně není. Vyznavače čistě nebeského občanství bychom možná našli i mezi těmi, kdo nezištně, statečně a obětavě pomáhali trpícím. Přesto si myslím, že bychom z mnou nastíněného napětí utíkat neměli. Neutíkal z něj jistě William Wilberforce, který po celý svůj život bojoval za zrušení otroctví. Dokážu si představit, že měl oponenty, kteří mluvili podobně jako Otakar Vožeh: „To není naše poslání, jako to nebylo poslání Pána Ježíše Krista. Politicko-sociální aktivismus není programem Církve.“ Já tvrdím: Politicko-sociální aktivismus není hlavním programem církve, ale za určitých okolností je nutným důsledkem správně pochopeného a správně žitého křesťanství.

Dan Drápal
22. října 2021