12. 11.
2020


Několikrát jsem v posledních měsících kritizoval nekonkrétní a neosobní dělení na „my“ a „oni“. Tato zájmena jsou často používána v nenávistných článcích, z nichž není patrné, kdo jsou „my“ a kdo jsou „oni“. Proto hned na začátku vysvětlím, koho mám na mysli. „My“ jsme ti, kdo už zhruba deset let upozorňují, že přijímání muslimských migrantů představuje pro Evropu velké nebezpečí.

Větu, která tvoří název článku, nepíšu a nevyslovuji s nějakým zadostiučiněním. Dokonce bych byl rád, kdybych se celou tu dobu mýlil a kdyby integrace muslimů probíhala pokojně a úspěšně. Ano, je mi jasné, že někteří mě přiřadí do tábora lidí, kteří jsou skutečně netolerantní a nenávistní a cítí se nadřazeně nad jinými etniky či náboženstvími. A nebylo vůbec příjemné nechat si nadávat do xenofobů, islamofobů apod. Když jsme s přáteli organizovali přesídlení několika iráckých křesťanských rodin v rámci projektu Generace 21, byl jedním z mých motivů prakticky dokázat sám sobě, že jsem ochoten pomáhat skutečně potřebným, a že nelituji vynaložených prostředků (a nebylo jich málo), času a především energie. Předem jsem počítal s tím, že lidé budou říkat, že pomáháme „za peníze daňových poplatníků“ (nebyla to pravda) a že proti nám budou stát lidé, kterým vadí, že pomáháme jen křesťanům, a lidé, kterým vadí, že vůbec někomu pomáháme.

Nicméně právě cesta do Iráku a kontakt s tamními lidmi mně jen potvrdily to, co jsem si myslel už dříve, totiž že s muslimy budou v Evropě problémy. Teď, po několika tragických událostech ve Francii a ve Vídni, došlo u politiků, ale i v médiích, k posunu. Už se v mainstreamu neříká, že tyto útoky „nemají nic společného s islámem“. Politici i žurnalisté uznávají, že integrace se nedaří. Už se mluví o teroristickém útoku i tam, kde se dříve říkalo či psalo, že vrah „měl psychické problémy“, a věc se posouvala z roviny politické a náboženské na rovinu psychologickou.

Znovu říkám: Nejde mi o nějaké osobní zadostiučinění. A jsem rád, že k zmíněnému posunu došlo. Dřívější přístupy – strkání hlavy do písku a popírání, že problém existuje, nebo že je vážný – totiž nevedly k žádnému řešení. Nemůžete léčit nemoc, nestanovíte-li diagnózu. Pokud se tvrdilo, že evidentně teroristické útoky jsou vlastně důsledkem psychických problémů nějakého jednotlivce, věc neměla řešení.

Obávám se ale, že tento posun nestačí. Francouzský prezident Macron přišel s nápadem, že by si Francie měla vyškolit „vlastní imámy“, kteří by šířili tolerantní islám. Naše zkušenost s komunistickou vládou by mu mohla pomoci nahlédnout, že něco takového je nesmysl. Islám je obrovská duchovní síla, kterou si nelze takto ochočit. Komunisté si potřebovali vytvořit loajalistické křesťany. Pro nekatolíky dali dohromady tzv. Křesťanskou mírovou konferenci, která byla schopna dojít tak daleko, že schválila sovětskou invazi do Afghánistánu. Pro katolíky měla analogickou organizaci „Pacem in terris“. Duchovní, kteří se v těchto organizacích angažovali, sklízeli právem pohrdání svých souvěrců. Když mírní křesťané na tuto věc nenaletěli, tím spíše rázní muslimové. (Stejného názoru je znalec blízkovýchodní politiky Daniel Křížek – viz jeho článek „Snaha států vychovat vlastní imámy je nereálná“, Lidové noviny 3. 11. 2020).

Evropské státy se snaží monitorovat nejradikálnější muslimy, ovšem je to věc nesmírně nákladná, byť, dá se říci, poměrně úspěšná. Veřejnost se moc nedovídá o tom, kolik teroristických útoků bylo zmařeno.

Paradoxně to byl ministr vnitra za Stranu svobodných, kterému se podařilo rozvrátit rakouskou tajnou službu, což přispělo k tomu, že varování slovenské tajné služby před teroristou, jenž vraždil ve Vídni, vyšlo naprázdno (terorista byl na Slovensku přistižen při snaze koupit si munici). Tajné služby vědí své, a kdyby jejich vedoucí mohli mluvit, tak by patrně v minulosti často mluvili jinou řečí než politici.

Co teď? Muslimské menšiny se už západoevropské státy nezbaví. Teroristé vraždí v kostelích, kde proti nim stojí přestárlí duchovní a několik hodně starých dam. Teroristé by se možná rádi utkali s mladými silnými muži, jako jsou oni sami, jenže takoví do kostelů, zejména ve Francii, už nechodí. Jelikož vrátit muslimy do země původu se nepodaří, nezbývá opravdu než usilovat o integraci, aniž bychom slevili z vlády zákona a přístupu padni komu padni. Netroufnu si tipovat, zda se to podaří. Lehké to určitě nebude, ale jinou cestu nevidím.

Tedy, ještě jednu ano… My křesťané bychom k nim měli hledat cestu a vyprávět jim o Ježíši Kristu.

Ale rozumím tomu, proč máme zákony nastavené tak, že sem muslimové neproudí, a že naše státní orgány mají pod kontrolou, kdo do naší země cestuje. Jen bych byl raději, kdyby byl vstřícnější vůči těm, kdo pomoc potřebují a kdo by pro nás hrozbou nebyli. Třeba vůči čínským křesťanům.

Chci zdůraznit, že necítím sebemenší zášť vůči jednotlivým muslimům. Snažil jsem se s některými si pohovořit, když jsem byl v Tunisku. Zajímavé bylo i setkání s Kurdy. Ale naše vláda je odpovědná především za naši zemi, za naše obyvatelstvo, a chceme-li, aby u nás nedocházelo k teroristickým útokům, pokračujme v dosavadní politice.

A kde můžeme, tam pomáhejme. Všem, včetně muslimů. Ovšem v jejich zemi původu.
 
Dan Drápal
4. listopadu 2020
Pavel Mareš

Pavel Mareš