První neděle v září byl Den prarodičů. Letos to nabývá zvláštního významu, protože musíme hledat nové způsoby, jak udržovat kontakty s touto milovanou generací. Mnoho prarodičů po celém světě si osvojilo novou technologií, která jim umožňuje komunikovat s dětmi a vnoučaty bez rizika pro jejich zdraví. Není to malý úspěch pro lidi, kteří se seznamovali s fungováním světa v dobách, kdy ještě nebyly domácí počítače ani internet.

Je samozřejmé, že prarodiče mají v našich životech zvláštní roli - zejména naše babičky. Od nepaměti se aktivně podílejí na výchově svých vnoučat. Ti z nás, kteří měli to štěstí, že znali své prarodiče, na ně mají často velmi krásné vzpomínky. Ale podle antropoložky Kristen Hawkesové je role babiček možná podstatnější, než jsme si uvědomovali.

Kristen Hawkesová, výzkumná pracovnice na univerzitě v Utahu, se rozhodla vyřešit evoluční záhadu: proč ženy žijí ještě dlouho po menopauze?

Životnost většiny ostatních živočichů obvykle nepřekračuje příliš jejich reprodukční věk. Plodnost mužů klesá po 45. roce života, ale technicky mohou plodit děti ještě docela dlouho. Charlie Chaplin a Mick Jagger se oba stali otci ve věku 73 let. Ženy však ztrácejí schopnost rodit děti kolem 50 nebo 60 let. Dr. Hawkesová chtěla vědět: co náš druh získal z evolučního hlediska tím, že má tolik starších žen, které mohou snadno žít ještě 30, 40, dokonce 50 let poté, co ztratily plodnost?

V rámci svého výzkumu odcestovala Dr. Hawkesová do Tanzanie, aby sledovala životy domorodých obyvatel kmene Hadza. Hadzové vedli tradiční životní styl lovců a sběračů, podobně jako naši předkové před tisíci lety. Dr. Hawkesová si všimla, že zdraví mladých dětí souviselo s úsilím jejich matek o hledání potravy - kromě případů, kdy matka kojila kojence. V takovém případě zdraví dítěte nekorelovalo s úspěchem jeho matky při hledání potravy, ale s úspěchem jeho babičky. Jinými slovy to bylo úsilí babičky a její pomoc při krmení a péči o starší sourozence malého dítěte, které zajistily zdraví rodiny jako celku.
Dr. Hawkesová pozorovala podobný jev i u jiných kmenů lovců a sběračů a vytvořila tzv. „hypotézu babičky“: teorii, že babičky jsou nezbytné pro přežití druhu, protože pomáhají matkám starat se o více dětí, které se rodí v relativně krátkých intervalech. Babičky, které žily déle, dokázaly pomoci svým dcerám vychovat více dětí, a proto se díky přirozenému výběru ženy, které přežily menopauzu, staly mezi lidmi běžným jevem. 

V říjnu 2012 zveřejnila Dr. Hawkesová spolu se svými kolegy Peterem Kimem a Jamesem Coxworthem fascinující studii, která podporuje její teorii pomocí matematického modelu. Vědci aplikovali koncept menopauzy a babiček na sociální strukturu hypotetického druhu šimpanzů a zjistili, že v rámci počítačové simulace samotný účinek babičky zdvojnásobil životnost druhu za méně než 60 000 let.

Platí však tento účinek i pro dnešní modernější životní styl? Tuto otázku zkoumali další vědci. V roce 2008 publikovaly antropoložky z Londýna Rebecca Sear a Ruth Mace přehled 45 studií zkoumajících roli příbuzných na přežití dětí a ukázaly, že většina studií zkoumajících roli současných babiček naznačuje pozitivní vliv na dlouhověkost jejich vnoučat.

Pro mnoho lidí, kteří byli ve svém životě požehnáni babičkou, nejsou tato zjištění překvapivá. Rodičovství malých dětí je naprosto vyčerpávající, zejména péče o několik dětí, které jsou ještě malé a velmi závislé. Dr. Sear a Dr. Mace na začátku svého hodnocení konstatují, že „prodloužené období dětské závislosti a krátké intervaly mezi porody znamenají, že lidské matky se musí starat o několik závislých dětí současně. Většina evolučních antropologů se shoduje, že je to příliš velká energetická zátěž pro matky, aby to zvládly samy, a že k výchově dětí potřebují pomoc dalších příbuzných.“

My asi nebudeme potřebovat, aby nám babičky sbíraly v lese bobule pro naše batolata, ale když babička zaskočí a vezme batole na zmrzlinu na hřišti, aby si jeho matka a nové miminko mohli zdřímnout - to je záchranář moderní doby. V tradičnějších společnostech, kde ženy mívají více dětí v kratších intervalech, zjišťujeme velmi běžně, že tyto mladé matky žijí poblíž svých matek a spoléhají se na jejich pravidelnou pomoc.

Vztah mezi babičkou a vnoučaty se obvykle zcela liší od vztahu mezi matkou a dítětem: je méně napjatý, přímější a plný pohody a prosté lásky. Ve Smithsonově institutu se od Dr. Hawkesové cituje, že babičky možná mají zásluhu na větším mozku a společenských rysech jedinečných pro člověka. „Pokud jsi šimpanz, gorila nebo orangutan, tvoje matka nemyslí na nic jiného než na tebe,“ říká. „Ale pokud jsi lidské dítě, má tvoje matka i další děti, o které musí pečovat, a to znamená, že nyní je na tobě – to u jiných lidoopů není – získat její pozornost: Mami! Věnuj se mi! … Babičkování nám dalo takový druh výchovy, díky kterému jsme byli vzájemně více závislí a vedení k tomu, abychom si jeden druhého všímali.“

Poznamenáváme, že hypotéza babičky není definitivní a někteří vědci proti ní mají námitky. Tvrdí, že matky přežívají svůj reprodukční věk nikoli kvůli svým vnoučatům, ale kvůli vlastním dětem, protože lidská mláďata ve srovnání s jinými druhy stále vyžadují jejich aktivní účast po mnoho let. Tuto teorii nazývají „hypotéza matky“. Matematický model publikovaný Dr. Hawkesovou a jejími kolegy v říjnu 2012 přesto poskytuje hypotéze babičky silnou podporu.

Takže na zdraví našich prarodičů, našich babiček, doslovných zachránců našeho druhu!

Z blogu MyHeritage přeložil P. Mareš

Poznámka překladatele: Národní den prarodičů uzákonil v USA prezident Jimmy Carter v roce 1978. Slaví se první neděli v září.