10. 03.
2015

Buďme raději připraveni

Po zveřejnění článku „Na pokraji války“, v němž jsem zmiňoval nebezpečí eskalace konfliktu s Ruskem, jsem dostal řadu negativních reakcí. Někteří glosátoři reagovali způsobem, který by byl namístě, kdybych si já osobně tu válku přál. Zřejmě se domnívali, že když o ní mluvím, tak ji přivolávám. Jeden z dobrých přátel mě nabádal, abych si o svém názoru, že bychom měli jít bránit Estonsko, pokud by bylo napadeno, pohovořil se svými syny. Poslechl jsem ho, byť jen částečně. (Můj starší syn byl od vojenské služby osvobozen.) Mladší syn okamžitě odpověděl, že by určitě šel – byl v Estonsku na misii a má tam prý přátele. Nebudu tajit, že rychlost a jednoznačnost jeho odpovědi mi tak úplně nesedla; nebyl jsem si jist, zda zvažuje, o jaká rizika jde.

Přesto nelituji, že jsem článek napsal. Jsem totiž přesvědčen, že morální dilemata by nás neměla zastihnout nepřipravené. O to víc, že situace může být patrně velmi složitá. Pokud Rusko takový krok udělá – a ujišťuji všechny, že si to nepřeji, a ani netvrdím, že to udělá, nicméně jako možnost to připouštím – tak podobně jako v případě Krymu nebo východní Ukrajiny nebude válka na začátku „řádně“ vyhlášena. Opět to bude tzv. válka „hybridní“. Rusko bude lhát, Západ bude vědět, že Rusko lže, a Putin bude vědět, že Západ ví, že Rusko lže. Obě strany se ale budou tvářit jakoby nic. Nu, tak to někdy v diplomacii chodí.

Najednou bude snesena řada dokladů, jak Estonsko ubližovalo či ubližuje ruské menšině. A přinejmenším něco z toho asi i bylo či bude pravda. Popravdě řečeno, sudetští Němci byli v meziválečném Československu také reálně diskriminováni. Např. německé firmy měly mnohem těžší přístup ke státním zakázkám než české či slovenské. Další projevy diskriminace popsal Emanuel Rádl v knize „Válka Čechů s Němci“, jež vyšla již v roce 1925. Československo fatálně zanedbalo vysílání československého rozhlasu v němčině. Prostě udělalo velmi málo, téměř nic, pro to, aby si získala loajalitu sudetských Němců.

Nevím, kolik chyb udělali nebo udělají Estonci. Ukrajinské chyby jsou očividné. Nicméně opoziční politici nejsou stříleni za bílého dne v těsné blízkosti sídla vlády, opoziční novináři nejsou likvidováni. A pobaltské státy, Moldavsko, Gruzie a nyní do značné míry i Ukrajina se snažily či snaží dostat se z orbitu Moskvy. Podobně jako my touží po právním státu, omezení korupce, rozumné hospodářské politice atd. – a samozřejmě a možná předně po tom, aby se aktu-álně vládnoucí chovali k obyvatelům země umírněně.

Ale vraťme se k základní otázce. Formuluji ji takto:Je v našem životě něco, na čem nám záleží natolik, že bychom byli ochotni za to i zemřít?

Upozorňuji předem, že nepřijímám odpovědi typu: „Rozhodně nechci umírat v konfliktu, který vyvolali američtí váleční štváči!“ Opakuji otázku: Je

v našem životě něco, na čem nám záleží natolik, že bychom byli ochotni za to i zemřít?

Uvědomuji si rovněž, že jedna věc je naše smýšlení teď, v době, kdy nejsme bezprostředně ohroženi, a druhá věc je, jak bychom se zachovali, kdyby došlo na lámání chleba. Byli lidé, kteří se zachovali hrdinsky v německém koncentráku, a pak byli zlomeni v žaláři komunistickém. Nejsem a nehodlám být soudcem – jsou hodnoty, na nichž mi záleží, ale nemohu říci, zda bych se zachoval podle svého předsevzetí a přesvědčení, kdybych měl opravdu podstoupit smrt. Tato z principu neodstranitelná nejistota ovšem nečiní úvahy o tom, jaké jednání je morálně správné, ani nemožnými ani zbytečnými. Netvrdím tedy, že určitě pod velkým tlakem splním svá předsevzetí, ale považuji za lepší si tyto otázky připustit, nastolit je, promýšlet je a hledat správná řešení.

V postmoderní době lidé někdy podléhají dojmu, že má smysl řešit pouze otázky pragmatické nebo technické. Současná krize nás ale (znovu) staví před otázku: Oč v našem životě vlastně jde? Můžeme tuto otázku odmítnout a říci si, že Dan Drápal zase napsal jeden nekřesťanský článek.

Pokud totiž k boji dojde, bude to skutečně boj o svobodu a především o pravdu. A přinejmenším pro pobaltské národy i boj o holé přežití. A nebude to tak, že by na jedné straně byly státy, které neudělaly žádnou chybu, a na druhé straně evidentní monstra. Bude dobré promýšlet, co je v sázce, a jaké budou důsledky případné nečinnosti.

Dostalo se mi ovšem kritiky i z druhé strany. Jan Kubalčík uveřejnil v Konzervativních listech článek „Nepsaná smlouva“ (http://konzervativnilisty.cz/index.php/texty/zahranicni-politika-a-bezpecnost/1126-nepsana-smlouva), v němž píše: „Tou nejdůležitější otázkou, kterou bylo třeba si položit při přijímání pobaltských zemí do NATO, bylo, zda jsou tyto země a jejich obyvatelé součástí Západu. Pokud ano, pak by pro jejich odmítnutí musely být velmi vážné důvody. Pokud ne, musely by být ještě závažnější důvody pro jejich přijetí. Jsou-li tato společenství součástí Západu, váže nás s nimi nepsaná smlouva – a ta Severoatlantická je pak ‚pouze‘ jejím přirozeným potvrzením, její konkretizací a aktualizací, kterou nelze věrohodně, poctivě odmítnout.“

Vlastně z hlediska etického s názorem Jana Kubalčíka plně souhlasím. Pokud jsem zpochybnil moudrost přijetí pobaltských států do NATO (a právě toto zpochybnění Jan Kubalčík kritizuje), pak jsem tak učinil kvůli vážným pochybnostem, zda jsme stále ještě „dostatečně Západem“. K Západu přece kulturně patřilo i Maďarsko v roce 1956 a Československo v roce 1968. Pokud jde o Československo, tak většina soudných lidí v onom osudném roce dobře věděla, že Západ „Pražskému jaru“ určitě vojensky na pomoc nepůjde. Pochopitelně existovala celá řada dobrých důvodů, proč by to dělat neměl. Z hlediska Čechů a Slováků ale byla rozhodující maďarská zkušenost z roku 1956. V onom roce totiž celá řada Maďarů, ale nejen jich, očekávala či při nejmenším doufala, že Západ na pomoc přijde. Nestalo se – a právě proto Češi a Slováci o 12 let později věděli, že s vojenskou intervencí Západu nemohou počítat. (Mé pohotové kritiky prosím o shovívavost: Neřeším nyní otázku, zda Západ v roce 1956 Maďarům na pomoc jít měl či neměl. Mám však velmi silný dojem, že Západ v Maďarech vzbuzoval naděje, že se jim pomoci dostane.)

Svůj článek jsem psal, právě protože mám určité pochybnosti, zda národy států sdružených v NATO budou ochotny Pobaltí bránit. Rozhodně bych nechtěl, aby se jednou ukázalo, že jsme je sice přijali do NATO, ale svůj závazek jsme nemysleli dostatečně vážně. Mohu jen dodat, že bych byl raději, kdyby všichni smýšleli raději jako Jan Kubalčík, než jako Lubomír Zaorálek.

Dan Drápal

7. března 2015

David Knížek

David Knížek