Ve středu 25. listopadu jsem měl zvláštní prožitek. Kdybych byl huráchrismatik, možná bych tvrdil, že šlo o „zjevení od Pána“. Kdybych byl nevěřící skeptik, asi bych si řekl, že jsem si dal pět a pět dohromady a najednou mi to bylo jasné.

Oč se jedná? Ve středu mi došlo, že přijde třetí vlna. Nebo možná… že druhá neskončí. Parametry se trochu zlepší, mírně se nám uleví, a pak to přijde zas. Snad nás zachrání očkování. Vidím to jako dost pravděpodobné. Přitom jsme mohli nad touto pandemií zvítězit – to bychom ale museli mít jinou mentalitu. Pokusím se to vysvětlit.

Na jaře jsem se radoval z toho, že Izrael a Česká republika jsou jediné země, kde se na COVID-19 neumírá. Pár týdnů to skutečně platilo. A v říjnu přišel antiklimax: tyto země na tom byly ze všech nejhůř.

Mohli jsme pozorovat, jak různé země volí různou strategii. Jinak na to šli ve Švédsku, jinak ve Spojeném království, jinak ve Španělsku… Někdy se zdálo, že v nějaké zemi na to kápli, a tak byla tato země dávána za příklad, ale stačilo pár týdnů a všechno bylo jinak (nejvýraznější byl asi případ Švédska).

Mezi evropskými zeměmi jsou velké rozdíly – např. Slováci a Maďaři jsou na tom mnohem lépe než my a Poláci. Nicméně ani tam žádná sláva. A nejbohatší evropská země – malé Lucembursko – je na tom v některých parametrech nejhůř. Jako kdyby nám chtěl Pán Bůh připomenout, že bohatství nás nezachrání.

Osudy evropských strategií – jednou nahoře a jednou dole – zase jako by nám chtěly připomenout, že první budou poslední a poslední první.

Přitom není pravda, že by nad pandemií nešlo vyhrát. Je jedna země, která vyhrála úplně, a pak je několik, které vyhrály téměř.

Tou jednou zemí je Taiwan, ty další téměř vítězné jsou, Singapur, Jižní Korea a snad sem můžeme počítat i Japonsko. (Ke komunistické Číně se nevyjadřuji, protože jejím oficiálním údajům nevěřím. Možná také zvítězili, ale za cenu, kterou bych nebyl ochoten platit, proto tuto velkou zemi nechávám stranou.)

Uvedené země – s výjimkou Singapuru – jsou demokratické. Neplatí tedy teze, že demokratické země nejsou schopny podobné katastrofy zvládnout. (Singapur sice není demokratický, ale je to právní stát.)
Tajwan – 0 případů
Singapur – cca 5 případů denně
Jižní Korea – cca 300 případů denně – 55 milionů obyvatel!
Japonsko – 1900 případů denně – ovšem na 126 milionů obyvatel

Jak zvítězit? Ta rada není ani složitá, ani nějak překvapivá. Chtělo to vyhlásit hned na počátku maximální lock-down, tedy dočasné zmrazení ekonomiky a dalších aspektů života, maximální omezení mezilidských kontaktů, a především co nejméně výjimek. Po třech týdnech by virus „vyschl“, a když by se pak někde objevil, bylo potřeba danou rodinu/vesnici/oblast uzavřít na dalších 14 dnů. A kdyby se – nedej Bože – druhá vlna objevila, řešit ji opět se stejným odhodláním.

Proč to u nás nešlo a ve východní Asii šlo?

Rozdíl je ve vztahu k autoritám. V uvedených zemích můžeme ledacos kritizovat, ale ony neznají švejkování. A respektují autority. A asi také pociťují větší odpovědnost jednotlivce vůči celku.

Slyšel jsem – u nás – o případech, kdy zaměstnanci měli evidentní příznaky COVIDu. ale buď sami nešli na testy, aby rodina nemusela do karantény, nebo jim to zakazoval šéf (prý někdy pod hrozbou vyhazovu z práce), protože nechtěl přijít o pracovníky. Stačí, aby tento přístup mělo nějakých osm procent obyvatelstva, a vláda se může snažit sebevíc, ale k ničemu to nebude.

Pokud jde tedy o boj s koronavirem, Češi jsou světoví experti na dvojí: Jednak na nápady, jak vládní opatření obcházet, jednak na vymýšlení hypotéz, kdo za to může. V tom děláme velké objevy. Zprvu jsem si ty teorie ukládal do speciálního adresáře, že bych je někdy zkatalogizoval, podobně jako někdo sbírá poštovní známky, ale pak jsem to vzdal. Teorií bylo stále více a epidemie stále hrozivější.

Jinými slovy – na Dálném východě vítězí, protože mají více sociálního kapitálu. Lidé mají větší důvěru v to, že vládní opatření mají smysl, a smysl pro autoritu jim nedá, aby podváděli. Na druhé straně vláda se lidí nebojí – ona důvěra je zřejmě obousměrná. Kdyby se u nás začalo s radikálními opatřeními v září o dva týdny dříve, druhá vlna by nás patrně neminula, ale byla by podstatně slabší. A my bychom nebyli premianty. Jenže premiér se bál, co to s lidmi udělá. Oceňuji, že to přiznal a že se za to omluvil. Taková přiznání a takové omluvy mohou sociální kapitál zvýšit, ale půjde to – přinejmenším zpočátku – velmi pomalu.

Vidím nějaké řešení? Vidím, ale je to běh na dlouhou trať.

Teď je situace taková, že si zvolíme politiky, ale pak jim nevěříme. A dokonce jimi pohrdáme. Politici jsou ale limitovaní tím, jací jsme my. Zkusme si každý najít nějakého člověka, který nám může být morálním vzorem. A učme se od něj. Zvažme, zda mu nenavrhnout, aby šel do politiky.

Tím morálním vzorem nebude člověk, který nikdy nechybuje. Takový byl pouze Ježíš Kristus. Ale bude to člověk, který dokáže přiznat chybu a omluvit se. Jinými slovy: Dokáže činit pokání.

Jsem přesvědčen, že jen Bůh je schopen podstatně změnit charakter člověka k lepšímu. Držím ovšem palce každému, kdo to zkouší bez Boha. Čím poctivěji to bude zkoušet, tím lépe. A spousta proměněných jednotlivců znamená i proměněnou společnost. Jednejme tedy tak, aby k nám lidé mohli mít důvěru.