Mnozí politici se žurnalistů bojí. Obávám se ale, že ne proto, že by se styděli za své názory, ale z poněkud jiných důvodů – za chvilku je zmíním. Přemýšlím o tom, jaké by to bylo, kdybych byl žurnalistou. Chtěl bych, aby se mě politici báli? A čeho by se měli bát?

 

Poměrně často se stává, že nějaký politik je přesvědčen, že jeho slova nikdo nenahrává, a utrousí nějakou ošklivou poznámku o jiném politikovi. Nedávno se to u nás stalo, když se ministryně Jana Maláčová vyjádřila nelichotivě o předsedovi vlády. Vícekrát se to stalo v poslanecké sněmovně. A předsedovi slovenské vlády Igoru Matovičovi se to nedávno přihodilo dokonce přímo v Bruselu.

Trochu se pochválím. Kdybych byl politikem, měl bych v tomto ohledu pokoj. O svých protivnících, či lépe řečeno o lidech, kteří se mnou nesouhlasí, se v soukromí vyjadřuji se stejnou úctou jako ve svých článcích. A dokonce to myslím naprosto vážně. Proto se nemusím bát, jsou-li někde zapnuté mikrofony.

Dalším oblíbeným sportem, který žurnalisté často provozují, je snaha politika při něčem přistihnout. Může to mít takové formy, jako náhodná (?) přítomnost fotografa v noci u Vyšehradské kapituly. Vůbec nejsem rád, že se bývalý ministr Prymula sešel s několika dalšími lidmi v uzavřené restauraci, ale pochopitelně se vtírá myšlenka: Nebylo to cosi jako fotopast? A tak člověka čeká nezvané dilema: Má mi víc vadit způsob, jak se u nás dělá politika, nebo způsob, jakým se dělá žurnalistika? To, co by bylo správné, je nasnadě: Politická jednání by se měla vést na ministerstvu, na úřadu vlády, potažmo v parlamentu, a měl by z nich být pořízen záznam. Předešlo by se tak spekulacím, kdo, co a proč skrývá. Ale nemá mi spíš vadit chování žurnalistů, kteří sice nemohou rozhodnout, kdo do vlády přijde, ale mohou rozhodnout o tom, kdo z ní vypadne?

Politici si musí dávat hodně velký pozor na maličkosti, které „normální“ člověk vůbec neřeší. O tom by mohl vyprávět Miroslav Kalousek, který si neprozřetelně dal pivo v restauraci svého známého. Škoda, že se před tím otíral o pana Prymulu.

Přitom tyto dvě události nejsou srovnatelné. Miroslav Kalousek v té restauraci nevedl žádné jednání. Přiznám se, že být já žurnalistou, nechal bych ho žít. Udělal hloupost, které se věnovalo zbytečně moc minut vysílacího času nebo řádků v novinách, a to v době, kdy řešíme mnohem závažnější věci. Jenže… když on pan Kalousek si taky neodepřel příležitost se o pana Prymulu otřít.

Kdybych já byl politikem, nedělal bych to.

Konečně třetí nešvar, který mě netěší, je to, čemu říkám vyvozování. Politik během interview něco řekne, a žurnalista, který se ptá, z jeho slov vyvodí něco, o čem ví, že to tak politik nemyslí. Tím zahání politika do defenzívy, a když ho má v koutě, snaží se z něj vymámit nějaké vyjádření o jiných politicích, ať už z vlastního nebo opačného tábora, a tím rozjitřit vztahy mezi politiky. Je to trochu inteligentnější než onen trik s puštěnými mikrofony, ale hezké to není.

Já vím, bez těchto triků by byla žurnalistika pro mnohé nudná. Vím, že takto pracující žurnalisté by mně asi poradili, abych četl spíše odborné časopisy. Skandály jsou to, co se dobře prodává a co zvyšuje čtenost. My křesťané bychom se na tom ale přesto podílet neměli. A je dobré si uvědomit, že pod tlakem takto provozované žurnalistiky se do politiky pouštějí lidé určitého ražení. Já bych třeba politikem být nemohl, protože mě vždycky napadne, co jsem měl říci, až když je po všem. Politik musí být pohotový. A pak by mě také nebavilo neustále se bránit nařčení, že jsem veden nějakými nečistými motivy. V politice tedy může uspět spíše člověk pohotový než člověk odborně zdatný.

Občas se někdo takový narodí. Myslím, že takovým člověkem byl T. G. Masaryk. Stojí za to, o takových lidech přemýšlet, takové lidi vyhledávat, za takové lidi se modlit.

Občas se stane, že pravdu má někdo, jehož životní styl nám naprosto nesedí. Kdybych žil v Británii koncem roku 1938, možná bych považoval Nevilla Chamberlaina za úžasného mírotvorce. Tak ho asi chápala snad polovička Britů. A pak přišel Winston Churchill, na jehož životní styl bych hleděl velmi kriticky, a zachránil Británii, ne-li Evropu. S tím se prostě musíme smířit. To neznamená, že takové lidi máme napodobovat v tom, co se nám nelíbí, ale měli bychom být natolik velkorysí, abychom byli schopni přiznat, že náš odpůrce měl pravdu a my jsme se mýlili.

Děkuji vám, že jste tento poněkud moralizující komentář dočetli až sem, a nyní se až do konce tohoto dne pusťme do snahy udělat své okolí příjemnějším. Vždyť tento den je prvním dnem zbytku našeho života!

Dan Drápal