Už téměř osm let žiju v Jeseníku, kam jsem se přestěhoval z Prahy. V Praze jsem zažil velké povodně v roce 2002 a pak o něco menší v roce 2013. A samozřejmě jsem sledoval velkou povodeň, která postihla zejména Moravu v roce 1997.
Jesenicko bylo těžce zasaženo jak povodní z roku 1997, tak povodní v roce 2024. Prakticky při všech těchto katastrofách reagovaly příslušné orgány (policie, hasiči, pojišťováci, orgány místní samosprávy) pohotově, rozumně a obětavě. Patrně by se našla i nějaká selhání – nežijeme v dokonalém světě. Obecně se ale dá říci, že prakticky okamžitě po katastrofě se lidé jali pomáhat postiženým, a to jak nejbližším sousedům, tak i postiženým lidem ve vzdálenějších oblastech. I do Jeseníku přijela prakticky vzápětí řada dobrovolníků – provizorní ubytování našli v prostorách místního Křesťanského společenství. Našel se dostatek lidí, kteří nečekali, až postiženým spoluobčanům pomůže „stát“. Pustili se do díla hned.
Chci v tomto článku upozornit na tři skutečnosti. První z nich je, že Češi jsou jako národ velice štědří a ochotní pomáhat blízkým i vzdáleným. Když někde propuknou požáry, čeští hasiči vyrazí s hasičskými vrtulníky, hned jakmile dostanou povolení od státu, o který jde. Když je třeba hledat lidi zavalené při zemětřesení, kynologové se psy vycvičenými na vyhledávání obětí nabídnou kvalifikovanou pomoc bez jakéhokoli otálení. Když udeří gigantická a ničivá tsunami, přispívají Češi především finančně.
Slyšel jsem z úst povolaných, tedy od lidí pracujících „v oboru“, že Češi jsou obětavější než kdokoli jiný z našich sousedů. Potud tedy pozitiva. Když se člověk o této obětavosti dozví, pocítí hrdost, a v někom se možná zrodí rozhodnutí přidal se k těm, kdo již pomohli. Příklady táhnou.
To je tedy první zjištění. A je veskrze pozitivní.
A přece by se našlo jisté „ale“.
Ano, Češi jsou štědří, ALE v řadě případů velice přísně rozlišují, zda se nějakou katastrofou postižený člověk dostal do své šlamastyky opravdu bez svého zavinění, nebo zda si za své trápení z menší či větší části „může sám“. Uvažují třeba takto: „Tornádo, které zničilo ves Troubky, místní obyvatelé zastavit nemohli. Tudíž jim štědře pomůžeme.“
Jinak ovšem reagují, pokud nějaká komunita pomáhající lidem na drogách prosí o příspěvek na svůj provoz. „Jsou to přece feťáci, ti si za to mohou sami. Neměli si s drogami začínat.“
Pokud se hovoří o pomoci lidem postiženým válkou nebo nějakou přírodní katastrofou, uslyšíte dříve nebo později – a spíše dříve než později – sousloví „za peníze daňových poplatníků“. A většinový postoj je zhruba tento: „Když myslíte, tak si těm lidem pomáhejte. Ale ne za peníze daňových poplatníků.“ Nevysloveným předpokladem je, že např. pomáháme-li Ukrajincům, respektive spíše Ukrajinkám, okrádáme naše vlastní chudé důchodce.
Podílel jsem se na pomoci iráckým křesťanům v rámci projektu Generace 21. Tato snaha vyvolala velkou kritiku, a mnozí lidé, včetně některých předních politiků, tvrdili (bez jakékoli snahy ověřit si, zda tomu opravdu tak je), že tak činíme „za peníze daňových poplatníků“. Pro nás byl ale zásadní – a, chcete-li – ideologický přístup, že nechceme, aby se na této pomoci podílel stát. (Samozřejmě, úplně stát vyloučit nešlo. Neplatili jsme například zaměstnance ministerstva vnitra, kteří měli s prověřováním těchto uprchlíků pochopitelně nějakou práci navíc.) Chci tím jen upozornit na to, že převažující postoj veřejnosti byl, že pomáhat za peníze daňových poplatníků není košer, a pokud tak někdo činí, zaslouží spíše pohrdání.
Češi tedy hodně přemýšlejí, zda si ti, kteří potřebují pomoc, tuto pomoc zaslouží. Ten postoj není zásadně špatný. Lidem se nelíbí, když někdo ochotu druhých zneužívá. Mně se to taky nelíbí. Je tu ale jeden velký problém. Naše rozhodnutí, zda někomu pomůžeme nebo ne, často není kvalifikované. Chci tím říci, že lidé někdy vyslovují ostré soudy, aniž by znali dostatečně fakta, nebo soudí podle dat neúplných. Například je rozšířená představa, že sociální dávky jsou ve značné míře zneužívány. Proto se občas v programech politických stran vyskytuje předvolební slib typu „zamezíme zneužívání sociálních dávek“. Když ale namítnete, že těchto podvodníků (ano, skutečně existují) je naprosté minimum, zatímco třetina lidí oprávněných nějakou dávku čerpat, ji nečerpá, protože ani nevědí, že by mohli, uslyšíte možná tento argument: „Ale já znám někoho, kdo …“. Ano, taky znám někoho takového. Jistě, odhalujme podvodníky, ale z hlediska přínosu do státní kasy půjde o minimální částky.
Od března do léta 2022 u mne bydlela Ukrajinka se sedmnáctiletým synem. Jednou se konalo setkání místních podnikatelů s Ukrajinci, kteří zde našli útočiště. Byla tam i Olena, co u mě bydlela. Přišlo několik desítek Ukrajinek, schůzka to zřejmě byla plodná, ale v určitém okamžiku se tam objevila Ukrajinka, která byla silně podnapilá. Olena se vrátila domů zcela zdrcená: „To se zase Ukrajinci předvedli, taková ostuda!“ A dovedu si představit komentáře nepřejících. Co platno, že to byla jedna žena ze sta! Ta jediná Ukrajinka asi vstoupila do povědomí mnohých. O celkovém postoji Ukrajinců to nevypovídá vůbec nic.
První zjištění: Češi umí být štědří. Dokonce mimořádně. Druhé zjištění: Nejsou příliš ochotni pomáhat lidem, kde by mohlo být objektivně nebo hypoteticky sebemenší zavinění. A nyní třetí – ne snad zjištění, nýbrž konstatování: Vláda v roce 2026 velmi výrazně omezila rozpočet na zahraniční humanitární a rozvojovou pomoc a snížila financování řady programů, což humanitární organizace ostře kritizují. Dostali jsme se tak v míře zahraniční pomoci na poslední místo v Evropě. Z plánovaných a již přislíbených 750 milionů korun zůstalo pro všechny humanitární organizace 50 milionů. Pomoc Ukrajině byla zastavena úplně.
Ano, stojím o to, abychom dosáhli vyrovnaného rozpočtu. Vím, že je potřeba šetřit, kde se dá. Ale stejně hluboce jsem přesvědčen, že omezení pomoci by nemělo dopadat na ty nejslabší, a že ústup z pracně vybudovaných pozic v chudých částech světa je tak trochu mezinárodní ostudou. A zní mi v uších jedna věta z biblické knihy Přísloví: „Hospodinu půjčuje, kdo se nad nemajetným slitovává“ (19,17). Konec konců, záleží na Hospodinově požehnání. To je ovšem faktor, s nímž málokdo počítá. Přitom je rozhodující.
6. června 2026