Od roku 2015, kdy migrace z Afriky a Blízkého východu do Evropy kulminovala, uplynulo již téměř osm let. Jaká je současná situace?

Po zmíněném roku tato migrace výrazně polevila; nyní je opět na vzestupu. Mezitím ale vypukla rusko-ukrajinská válka, a Evropa měla možnost seznámit se s migrací jiného typu. Jsem hrdý na to, že Česká republika přijala ze všech evropských zemí relativně nejvíce uprchlíků před válkou (v absolutních číslech pochopitelně vede Polsko. Nejeden politik či žurnalista – ať už u nás doma nebo v zahraničí – se podivoval, kolik uprchlíků jsou Češi ochotni přijmout, když dříve platili za nesolidární xenofoby. Přitom zdůvodnění je nasnadě: Češi byli právem toho názoru, že jde o skutečně ohrožené lidi, civilizačně nám blízké, od nichž nehrozí, že by u nás chtěli zavádět své náboženství. Prostému lidu to – na rozdíl od mnoha politiků – bylo jasné.

Příliv Ukrajinců jsem nepředvídal. Předvídal jsem ale, co nastane ve Švédsku a ve Francii, a vývoj mi dal za pravdu. (Vím, že omluvy od svých tehdejších kritiků se nedočkám, ale takový je život.) Švédsko, které ještě před nějakými dvaceti lety bylo zemí snad s nejnižší kriminalitou v Evropě (a zvlášť to platilo o kriminalitě násilné), se zcela změnilo, a sama švédská policie přiznává, že boj s kriminalitou prohrává. (Stačí zadat si do Google vyhledávače „Criminality in Sweden, a vypadne vám spousta statistických údajů, které se ne vždy kryjí, ale všechny ukazují tentýž dlouhodobý trend. Dále viz https://www.dailymail.co.uk/news/article-8818631/Swedish-police-chiefs-plead-resources-migrant-mafia-gangs-terrorise-country.html.) Rodilí Švédové se ve velkém stěhují z velkoměst do menších měst a na venkov, leč postupně přestává být bezpečno i tam. Já jsem to říkal.

Teď řeknu něco nekorektního: Národy lze ohodnotit podle jejich schopnosti a ochoty se integrovat do společnosti jiných národů. Uvedu jen dva extrémy: Prvním jsou Filipínci. Ať se vystěhují kamkoli, nikde s nimi nejsou problémy. Sami nemají nic proti druhým národům a jiné národy nemají nic proti Filipíncům. Kdyby jich k nám přišlo půl milionu, bylo by s nimi patrně ještě méně problémů než s Ukrajinci.

Na druhém konci spektra jsou Čečenci. Kdesi jsem četl, že nevyjdou příliš ani se sebou – je-li v nějakém uprchlickém zařízení více než šest rodin, je vysoce pravděpodobné, že se … neshodnou (schválně volím citově nezabarvené slovo).

Samozřejmě takový výzkum snášenlivosti národů není z hlediska dnes převažující ideologie košer. A aby bylo jasno: Samozřejmě i mezi Filipínci jsou gauneři a mezi Čečenci by někdo možná nalezl světce. Nemluvíme o jednotlivých lidech, ale o statistice, která se týká celých národů. Když podobná zjištění ignorujeme, dopadneme … jako Švédsko. Pokud chceme činit moudrá rozhodnutí, musíme tyto skutečnosti brát v úvahu. Konstatování, že různé skupiny lidí se chovají různě, neznamená, že bychom neměli usilovat o rovnost před zákonem. Jak ale pomoci například Romům, když nevíme, kolik jich vlastně je?

Ještě k Ukrajincům. Dnes (3. července) jsem v rozhlase slyšel komentátora, který vyjádřil naději, že se Ukrajinci po skončení války vrátí „domů“. Přeji si, aby válka skončila co nejdříve a aby se mohli vrátit všichni Ukrajinci, kteří chtějí. Osobně bych ale byl docela rád, kdyby se jich co nejvíce rozhodlo tady zůstat. Proč?

Je všeobecně známo, že nemá-li nějaký národ začít vymírat, musí žena porodit 2,1 dítěte. Porodnost českého národa je zhruba 1,7. V Evropě na tom jsme dokonce relativně dobře. Nicméně zůstává poněkud děsivou skutečností, že žádnému národu, v němž porodnost klesla pod zmiňovanou hodnotu 2,1, se už nepodařilo se nad tuto hodnotu vrátit. Nepodařilo se to ani Maďarsku s jeho masivní podporou rodin.

To má – a především ještě bude mít – dalekosáhlé důsledky. Pokud nenastane náboženské probuzení, budou evropské národy vymírat, a migrační tlak bude stále větší. Přiznám se, že budu radši, když k nám budou migrovat národy, které se budou ochotny integrovat. K nim patří nejen Ukrajinci, ale například i Vietnamci, s nimiž už máme dlouholeté zkušenosti. A uvítal bych například i křesťany z Eritreje, kteří jsou ve své vlasti vystaveni krutému pronásledování.

My křesťané bychom měli být ochotni se o své bohatství podělit s trpícími. Narodili jsme se ve šťastné zemi, a naše životní úroveň není dána pouze naší pracovitostí. Nemyslím si ale, že máme přijímat migranty bez rozmyslu, jako to činily Švédsko nebo Francie. Myslím si, že lakota je hřích, nemyslím si ale, že jsme povinni nechat si svou zemi rozvrátit. Jsme za ni zodpovědni jak svým předkům, tak svým potomkům, ale především Bohu.

Snaha zcela se uzavřít okolnímu světu nebude fungovat. Evropské národy vymírají, a někdo je dozajista nahradí. Nechceme-li ale skončit špatně, budeme muset opustit určité ideologické předsudky.

Rád bych pomohl všem. To se mi ale nemůže podařit. Budeme-li se o to snažit, nakonec na to doplatí všichni – jak „domorodci“, tak migranti. Evropská unie řeší otázky kvót a solidarity, což jsou jistě legitimní témata, ale bylo by potřeba jasně popsat, co se to stalo ve Švédsku či ve Francii, jak se vyhnout chybám, které vlády těchto zemí udělaly, a nastínit kroky, které je potřeba učinit, abychom na jedné straně chudým zemím pomohli, ale abychom na straně druhé nepřišli o právní stát, o svobodu a o bezpečí.  

Dan Drápal
2. července 2023