Kauza: Juvenilní justice

David Floryk

V průběhu minulých měsíců se přehnala mou emailovou poštou smršť. Záplava mailů, odkazů, videí, zpráv původních i převzatých, zdaleka i zblízka. Všechny varovaly před rostoucí hrozbou tzv. juvenilní justice. Justicí se povětšinou myslí systém výkonu spravedlnosti (tedy součinnost soudů, státních zástupců, policie a dalších orgánů), termín "juvenilní" má v této souvislosti zřejmě říci: zaměřená na mladistvé, na děti a mládež. Všechny zprávy tvrdily jediné: Něco tady funguje špatně, dějí se křivdy, převrací se právo, pošlapává spravedlnost! Desetitisíce dětí násilně odvlečených z rodin napříč Evropou, nucené adopce, opatrovnické soudy v rukou mafie, adopční průmysl. Státní instituce v roli těch, kdo záměrně ničí funkční rodiny? Co se to tady vlastně děje? 

Že jsi paranoidní, ještě neznamená, že po tobě nejdou

Elektronickou poštou může přijít odkudkoli cokoli, to jistě znáte, v kyberprostoru naleznete argumenty k podpoře čehokoliv. Byl jsem proto ostražitý, zvláště když se ukázalo, že některé ze zdrojů, na které texty odkazovaly, velmi ochotně bijí na poplach i v kauzách, které jsou - podle mého - poněkud "mimo". Ptal jsem se přátel, hledal orientaci. Málokdo měl zprávy z první ruky, nikdo přesně nevěděl. Většina "slušných lidí" se shodovala, že "to snad ani není možný". Co se to tedy vlastně děje? Veden touto otázkou prohrábl jsem veřejně dostupné místní i zahraniční zdroje, zejména ty oficiální, abych si udělal vlastní obrázek. Nebylo potřeba kopat nijak hluboko, mnohé proniklo až na ony pověstné "první stránky" novin. 

Případ rodiny Boorových

"Desítky Čechů a Slováků bojují s britským systémem o své děti", připouštějí zdejší média. Zdá se tedy, že problém je skutečný, nejde o fikci či přehánění! "V Británii stačí podezření a rodiče mohou nenávratně přijít o děti", píší reportéři ČT a popisují řadu takových případů. Jedním z nejotřesnějších je případ slovenské rodiny Boorových, která upadla do tenat britské sítě na "ochranu dětí" v roce 2010. Rodina se usadila v Británii, paní Ivana zde pracovala jako zdravotnice a sociální pracovnice. V roce 2010 zašla s tehdy dvouletým synem Martinem do nemocnice, protože měl zánět na přirození. Lékař měl ale podezření na sexuální zneužívání, z čehož byl posléze obviněn jeho otec. Vyšetřování nic neprokázalo, pověst rodiny nebyla nijak zpochybněna, policie stíhání otce zastavila - tedy vítězství? Ale kdepak! To byl teprve začátek! Naopak byl z preventivních důvodů odebrán z rodiny i druhý syn. Začal se odvíjet dvouletý hororový příběh, během něhož rodiče své děti téměř neviděli, jejich manželský život se rozklížil a stát se jim stal nepřítelem. Povýšenost a přezíravost sociálního úřadu vůči rodičům, ale i necitlivost vůči dětem, o jejichž dobro by přece mělo údajně jít v první řadě, chvílemi vyráží divákovi dech. (Letošní dokument ČT Nečekaná past v kolébce demokracie lze dohledat v televizním archívu, shlédnout jej určitě stojí za to.) Nakonec se po vyčerpávajících zápasech oba synové rodině vrátili a všichni odjeli pryč ze země domů na Slovensko. Avšak nebýt babičky, která se do Británie narychlo přistěhovala a za své vnuky se postavila, a souhry příznivých okolností v podobě reportáže slovenské televize TV JOJ a tlaku několika vlivných českých emigrantů v Britanii, žili by dnes nejspíš chlapci už pod novou identitou v nové rodině... Na otázku, co se to tam vlastně stalo a proč, neexistuje dodnes jednoznačná odpověď; ani onen český dokument ji nepřinesl. Nelze se zbavit neodbytného dojmu, že sociální úřad jednal s úmyslem děti rodině odebrat stůj co stůj a umístit je do nové, již vyhlédnuté rodiny. Proč? Jako adopce na zakázku? Nerozbíhá se nám tady přímo před očima obchod s dětmi? 

Nejde jen o Británii

Britská soudní praxe je v Evropě výjimečná i v tom, že umožňuje adopci dětí i proti vůli jejich biologických rodičů. A skutečně k tomu masově dochází. Ovšem pozor, ač britské případy jsou zřejmě nejkřiklavější, nejsou v Evropě zdaleka ojedinělé. I v našich médiích se lze dočíst o minimálně třech případech z poslední doby, kdy polským rodinám žijícím v Německu byly odebrány děti a umístěny do výchovných ústavů. "Jugendamt, německá vládní organizace, která má za cíl ochranu práv dětí, přitom postupuje vůči Polkám a polským párům velmi razantně a nevybíravě", komentuje tyto případy například server iDnes. Úřady prý zasáhly "kvůli dobru dětí" a vráceny budou až ve chvíli, kdy úřady vyhodnotí podmínky pro jejich výchovu jako vyhovující. Obvinění vznesená proti rodičům se v žádném z těchto případů nijak neprokázala, přesto to však byly až intervence ze strany polského státu, případně alespoň tlak prorodinných organizací spolu s medializací případu, díky nimž byla sjednána náprava a děti rodičům vráceny. Rýsuje se tady nový trend? To, že jste bezúhonní, tedy samo o sobě ještě neznamená, že máte právo na své děti? Je ve hře ještě něco jiného, nějaký jiný zájem? Noviny tyto případy vysvětlovaly víceméně jako "nedorozumění", jako "kulturně necitlivé" úřední zásahy, zaviněné odlišnou mentalitou a rozdílným chápáním některých skutečností. Je to však dostatečné vysvětlení? Je to celá pravda? Jde opravdu pouze o tohle? 

Snadná kořist?

Podobný osud postihl v posledních letech již stovky, možná tisíce rodin. Je opravdu jen náhoda, že v řadě případů jde o rodiny přistěhovalců či běženců? Ať již jde o Čechy, Slováky a Poláky v Británii a v Německu, nebo o Rusy ve Finsku či Norku, anebo třeba o rodiny Afričanů napříč celou Evropou? Zdá se, že tito lidé jsou zvláště ohroženi. Mnohdy totiž neznají dokonale místní jazyk, neorientují se v právním systému, nevědí, kde hledat pomoc, kam se obrátit. Jejich domovské státy, pokud se na ně rodiny v nesnázích vůbec obracejí, častokrát jednají liknavě, mnohdy, zvláště jde-li o rozvojové země, se vůbec do křížku s justicí mocné západní země nehodlají pouštět. Stávají se tedy terčem systému ti nejzranitelnější, ti, kteří jsou zdánlivě nejsnadnější kořistí? Že ve Velké Británii nejsou věci úplně v pořádku, a že to není žádná legrace, potvrzuje i naše ministerstvo zahraniční věcí, na jehož serveru naleznete "Informace k problematice odebírání dětí z rodin českých státních občanů ve Spojeném Království". Text radí mít se na pozoru a každý konflikt se sociálními úřady hlásit, nicméně závěr je jednoznačný: přestěhováním do Británie se čeští občané dobrovolně podrobili jurisdikci tamějších orgánů a rodinná politika je plně v kompetenci místních úřadů... 

Komu to prospívá?

V Itálii nedávno vypukl skandál, když jeden ze soudců promluvil o "soukromém trhu s dětmi", který je udržován v chodu právě tím, že sociální úřady na zakázku dodají požadované dítě. Jsou do toho zapleteni sociální pracovníci, dětské domovy, právníci, znalci i soudci. Jasný kriminální případ, řekneme si. Možná někteří jednotlivci se pokoušejí takto systému zneužívat ve svůj prospěch. Parazitují na systému, zneužívají jej, aby se obohatili. Ale co když je to ještě jinak? Co když nejde jen o opakované omyly, ale o systém? (Tuto myšlenku jsem si vypůjčil od Chestertona, můžete si ji v originálním znění přečíst v eseji "Sex a majetek" na poslední straně tohoto vydání KONZERVATIVNÍCH LISTŮ.) Co když je celý ten systém přímo takto zkonstruován, záměrně nastaven tak, aby vedl k těmto důsledkům? Celý proces rodiny Boorových stál britské daňové poplatníky přes milion liber, tedy okolo 30 milionů korun. Právníci, znalci, sociální agentura, dočasní pěstouni, soudní systém - ti všichni si ukousli svůj díl. Rozrůstá se tady adopční průmysl? Šlo o peníze? Nelze před tím zavírat oči, vždyť jedno takto "chycené" dítě prokazatelně "živí" několik desítek dalších lidí! Jak by něco takového mohlo být pro stát výhodné? Mnozí kritikové nabízejí odpověď: "Dokud dítě žije ve spořádané biologické rodině, stát z toho nemá žádný prospěch, protože to s sebou nenese peněžní pohyb. Když je však dítě zásahem sociální sítě odebráno, nastává velké přerozdělování financí," tvrdí kritici juvenilní justice. "Například v Norsku se za pomoci tohoto systému řeší problém nezaměstnanosti - u soudů v každé obci řeší 10 případů denně, což znamená zaměstnání pro právníky, sociální pracovnice, pěstounské rodiny. Navíc do oblastí, kde žijí pěstounské rodiny, směřují veliké státní dotace..." Například v Británii je odměna pro pěstounskou rodinu skutečně nadmíru velkorysá. "Pěstounství, kde za každé dítě dostáváte ročně 20 000 liber, je úžasný byznys," dodává novinář Christopher Booker z listu Sunday Telegraph, který je jedním z mála veřejně činných lidí v Británii, kteří otevřeně kritizují britské sociální služby. "A to mluvíme o zhruba deseti tisících dětech ročně, které jsou odebrány svým rodičům." 

V zájmu dítěte mlčte!

Pod rouškou dnes velmi módního poukazování na "ochranu soukromí" či "ochranu práv dítěte" jsou informace o případech drženy pod pokličkou a utajovány, soudy probíhají s vyloučením veřejnosti za zavřenými dveřmi a rodiče nesmí pod hrozbou vězení informovat třetí osobu včetně médií. Pokud příkaz poruší, nejen, že jsou trestáni, ale stává se z toho další důkaz o jejich nespolehlivosti a tedy argument pro odebrání dětí... Napadení rodiče se tak snadno mohou dostat do pozice psanců či "potížistů", kteří ať udělají cokoliv, je to použito proti nim. Paní Boorová tuto manipulaci dlouho snášela, pak usoudila, že nemá co ztratit, neb o děti už stejně přišla a tak případ medializovala. Kdyby to neudělala, pravděpodobně by své děti už nikdy neviděla. 

 V počátcích stál dobrý úmysl

V roce 2007 došlo ve Velké Británii k tragédii, když malého chlapečka rodiče brutálně utýrali. Sociální pracovníci navštívili rodinu šedesátkrát - a přesto nijak nezasáhli. Bylo to obrovské selhání a tento skandál vedl k zásadnímu přehodnocení dosavadní praxe. Už se to nesmí nikdy opakovat! Následovala reakce ze strany státu s cílem takovým případům za každou cenu zabránit. V Britanii se od roku 2008 počet odebraných dětí téměř ztrojnásobil. "To je jeden z důvodů, proč v posledních čtyřech, pěti letech vidíme obrovský nárůst případů dětí odebraných jejich rodičům," vysvětluje Christopher Booker. 

 ...ale nějak se to zvrtlo

Systém státního dohledu nad péčí o děti, ač se po Evropě v detailech lišil, se ještě donedávna mohl zdát celkem srozumitelný. Zjednodušeně řečeno, stát bděl nad tím, aby se dětem doma neděla nepřiměřená újma, nebyly zanedbávány a neměly hlad, nebyla jim upírána přiměřená výchova a vzdělání, nebyly trýzněny, zneužívány či krutě trestány, zneužívány k dětské práci či v kriminálních aktivitách. Pokud k tomu dlouhodoběji docházelo, státní moc tak či onak intervenovala a v případech, které se nelepšily, mohla sáhnout až k omezení rodičovských práv takto selhávajících rodičů a v nejzazším případě děti z rodiny odebrat a za těch či oněch podmínek je uvolnit k adopci do funkčních rodin. Lze jistě diskutovat o mezích a hranicích, o prioritách a principech, o nevýhodách kolektivních zařízení, o metodách práce s rodinami, míře byrokracie, o úrovni a empatii sociálních pracovníků - nicméně shodneme se, že stát musí mít nástroje, jimiž by mohl zasáhnout, když rodina zásadním a dlouhodobým způsobem selhává a místo bezpečného místa se stává pro své nejbezbrannější členy, tedy vlastní děti, hrozbou. Tento klasický model "péče o rodinu a dítě" však začal být před nějakou dobou nově nastavován, aby lépe vyhověl požadavkům doby. Z "péče o rodinu" se důraz přenesl na "(sociálně - právní) ochranu dětí" - ano, jde jen o název, nálepku. Ale nevyjadřuje ten posun důrazu cosi podstatnějšího? 

Komu patří vaše děti?

V internetových fórech kritiků juvenilní justice zaznívá obava, že mnohé dnešní západní státy svými zákony prohlašují děti za "náležející státu". Přiznávám, že takto formulovaný zákon jsem nikde nedohledal a pochybuji, že by takový byl vydán. Nicméně připouštím a z vlastní zkušenosti potvrzuji, že stát se dnes často takto chová. Jedná, jako by tomu tak bylo, jako by mu děti patřily a rodičům byly státem pouze svěřeny, aby mu je dočasně živili a šatili - ale běda jim, nebudou-li sekat dobrotu. Příliš široce a vágně pojatá povinnost státu "sledovat a vyhodnocovat situaci všech dětí", jak stojí v našem novelizovaném zákoně o sociálně - právní ochraně dětí, může vést ke "stále většímu zasahování státu do soukromí rodin a ke stále většímu tlaku na rodiče, jak a co mají vštěpovat svým dětem". Takto formuloval svou výhradu k zákonu ve svém vetu koncem roku 2012 president Klaus. Je to jen planá obava? Ve světle zkušeností z Britanie to tak úplně nevypadá. Na webu našeho zdejšího Ministerstva práce a sociálních věcí nalezneme toto prohlášení: "Stát je odpovědný za ochranu dětí před tělesným nebo duševním násilím, za ochranu jejich zdravého vývoje z hlediska fyzického, psychického a mravního a ostatních aspektů integrity dítěte jako nositele práv daných Ústavou, Listinou a práv vyplývajících z mezinárodních závazků ČR. Stát však nenahrazuje plnění povinností a odpovědnost rodičů, ani nezasahuje do jejich postavení jako nositelů rodičovské zodpovědnosti, nejsou-li práva nebo vývoj dítěte ohroženy." Je to tak správně? Má to tak být? Chceme to právě takto? Nu, záleží asi na kontextu, na souvislostech; záleží na tom, co kdo chce z této preambule dovodit. Sám se nad takto nastavenou optikou trochu ošívám. Dobře si totiž pamatuji - z dob sporů o legalizaci domácího vzdělávání, a nověji z polemik kolem povinné školní sexuální výchovy - jak právě takové formulace byly používány proti nám, proti právu rodičů rozhodovat o nejvhodnější cestě ke vzdělání a výchově pro vlastní děti. Prý se stavíme do role "vlastníků" dětí a nárokujeme si přílišná práva. Nevím, že by někdo z nás o své rodině takto uvažoval, avšak hrdě přiznávám, že se hlásíme k myšlence, že jsme to my rodiče, kdo v první řadě nese odpovědnost za děti, které nám byly svěřeny. 

Podpora rodiny, nebo ochrana před ní?

Neměl by hlavní důraz státní sociální péče spočívat v podpoře funkční rodiny? Nemělo by ministerstvo (a celý jeho sociálně - právní aparát) napřít veškeré své síly k tomu, aby pomohl rodinám dostát tomuto (nesnadnému) úkolu? Proč toto není priorita? Proč takto nezní první věta oné ministerské preambule? Neměli by mít sociální pracovníci více času a prostoru pro preventivní sociální práci s rodinou tak, aby k odebírání dětí vůbec nemuselo docházet? Proč stát nevysloveně předpokládá, že mezi právy rodičů a právy dětí je konflikt a že právě stát tady je od toho, aby obojí vyvažoval a zastával se jedněch proti druhým? Tato optika jakéhosi generačního konfliktu je mi cizí, považuji ji za nepřirozenou a rodině nepřátelskou. Vychovává-li stát své úředníky v duchu teze, že "stát je odpovědný za ochranu dětí", pak mohou snadno podlehnout pocitu, že vědí lépe než občané - rodiče, co je pro děti dobré. Nebylo by to poprvé.  

Moderní evropské trendy aneb "britanizace" sociální péče?

Nemyslím, že by dnes Česká republika byla rejdiště juvenilní justice. Ví se o řadě případů, kdy "sociálka" jednala nepřiměřeně, psalo se o případu Půlnoční bouře, jsou známy spory rodičů se státem např. o povinné očkování dětí. Podle údajů z roku 2011 byla více než polovina z 21 000 dětí v dětských domovech odebrána z rodin pro "nepříznivou sociální situaci", jinými slovy, protože byly příliš chudé. Avšak chtěl-li bych být škodolibý, pak nejvýstižnější ilustrací odvrácené strany českého sociálního systému není mafián obchodující s dětmi, ale spíše paní Zubatá ze Svěrákova Kolji. Avšak nenechme se ukolébat. Novela zákona o sociálně právní ochraně dětí, která platí od letošního 1. ledna, byla přijata pod velkým tlakem mezinárodních organizací (Úřad vysoké komisařky OSN pro lidská práva, Dětský fond OSN a EU), které kritizovaly Českou republiku za velký počet dětí umístěných v dětských domovech a argumentovaly potřebou sledovat moderní evropské trendy v sociální péči. Nu, není pochyb, že dětí v dětských domovech je u nás více, než by si kdokoliv soudný přál. Ale to je jen část pravdy. Má-li být vykreslen obraz v úplnosti celý, pak se ptejme - jaká je alternativa? A jak, jakou cestou a za jakou cenu, jí případně dosáhneme? Myšlenka dočasných pěstounských rodin, kterou stát nyní razí, není podle mého sama o sobě nijak zavrženíhodná, naopak může být velkou pomocí, bude-li stát mít "v záloze" připravené rodiny, schopné a ochotné ujmout se na přechodnou dobu dětí, které se nečekaně ocitnou v nouzi. Avšak masivní zneužívání, ba přímo zprůmyslnění, do kterého, jak se zdá, upadá tento systém v Západní Evropě, staví věc do jiného světla, a obezřetnost je proto na místě. Zkušenosti z Británie ukazují, že tam sice funguje velmi propracovaný systém státem financované pěstounské péče (odhlédneme-li od jeho problémů popsaných výše), což ovšem na druhé straně vede k tomu, že je osvojováno jen minimum dětí. Nemůže skutečně tlak na unáhlené rušení dětských domovů spolu s překotnou "profesionalizací" náhradní rodinné péče vytvářet vhodné podhoubí pro "britanizaci" sociálně právní ochrany dětí u nás? Říká se, že v Norsku žije až 20 % všech dětí v náhradních rodinách. Je to normální? Je to dobře? Je to následováníhodné? A proč tam k tomu vůbec dochází? Jak to je možné, v tak bohaté a blahobytné zemi, která bývá dávána za jeden ze vzorů "skandinávského sociálního zázraku"? Tohle mají být ty tolik obdivované moderní evropské trendy? Chceme to u nás také tak? Nevím, jestli se nás občanů, nás rodičů, na to někdo takto zeptá. Ale i pokud se nezeptá, měli bychom být připraveni to říci sami.  

* * * * *  

Sociálně-právní ochrana dětí u nás  

„Sociálně-právní ochrana dítěte“ představuje podle ministerské definice „zajištění práva dítěte na život, jeho příznivý vývoj, na rodičovskou péči a život v rodině, na identitu dítěte, svobodu myšlení, svědomí a náboženství, na vzdělání, zaměstnání, zahrnuje ochranu dítěte před jakýmkoliv tělesným či duševním násilím, zanedbáváním, zneužíváním nebo vykořisťováním“.

Sociálně-právní ochrana dětí byla na našem území prvně institucionalizována v roce 1863, kdy byl v rámci říšského zákoníku vydán domovský zákon. Ten obsahoval vymezení péče o výživu a výchovu chudých dětí i způsob péče o zanedbávané děti, kterou zajišťovaly na své náklady obce. Po 1. světové válce se sociálně-právní ochrana dětí stala předmětem státního zájmu a začala se rozvíjet okresní a zemská ústředí péče o mládež.

V komunistických časech se těžiště sociálně-právní ochrany dětí přeneslo do výkonu tzv. hromadného poručenství a opatrovnictví, standardem se stalo umísťovat potřebné děti zásadně do zařízení kolektivní péče. V roce 1969 bylo zřízeno Ministerstvo práce a sociálních věcí, do jehož působnosti je až dodnes sociálně-právní ochrana dětí začleněna. 

V současnosti je systém zajišťován především na základě zákona č. 359/1999 Sb. (o sociálně-právní ochraně dětí). V roce 2011 spustilo Ministerstvo práce a sociálních věcí reformu systému, jejíž součástí byla i rozsáhlá novelizace tohoto zákona. Ač se jednalo o klíčovou normu, nastavující mantinely celé státní politice péče o rodinu, veřejná debata téměř neprobíhala. Vzruch tehdy způsobil pouze president Klaus, který zákon označil za „bezcitný a surový“ a svým vetem jej vrátil poslanecké sněmovně (poté, co jej nejprve odmítl a vrátil Senát). Sněmovna presidentovo veto přehlasovala a zákon platí od 1. ledna 2013.

Noviny tehdy psaly, že „Klaus se zastává dětských domovů“ a mnozí se s tímto vysvětlením škodolibě spokojili. Mám však za to, že nynější debata o juvenilní justici nasvěcuje tehdejší spor o novelu z nečekané perspektivy a určitě neuškodí, pokud si tehdejší námitky z Hradu v klidu prostudujeme.  

Kromě odkazů, uvedených v předchozím článku, stojí za promyšlení i následující námitky: 

* Příliš široce a vágně vymezená povinnost obecních úřadů pravidelně vyhodnocovat situaci všech dětí a rodin a posuzovat, zda nepotřebují nějakou formu sociálně-právní ochrany, povede (ve spojení s úřednickým alibismem a byrokracií) ke stále většímu zasahování státu do soukromí rodin a ke stále většímu tlaku na rodiče, jak a co mají vštěpovat svým dětem. 

* Zákon neobsahuje pojistky proti libovůli úředníků při posuzování, zda rodiče vychovávají děti správně, a hrozí tedy, že státní zásahy do výchovy, které mají být jen zcela výjimečné a oprávněné pouze v extrémních situacích, se stanou běžnou praxí. Hrozí, že rodiče – stejně jako pěstouni – začnou být vnímáni jako státu podřízení vychovatelé. 

* Pěstounská péče přestává být posláním, stává se zaměstnáním. Děti nejsou zboží. Hlavní motivací pěstounů nemá být napříště jejich zájem o děti, jejich altruismus a soucit s dětmi, ale motivace finanční. Z profesionálního prostředí dětských ústavů tak budeme vytlačovat děti do opatrování lidem, kteří se jako pěstouni zaregistrují z čistě zištných důvodů. 

* Placené pěstounství na jedné straně a osvojování dětí na druhé fungují jako spojené nádoby. Námezdní pěstounská péče snižuje počet dětí vhodných k osvojení. Je to logické, vždyť adopce vyžaduje přípravu dítěte a námezdní pěstounská péče takovou přípravu fakticky neumožňuje. 

* Kojenecké ústavy nejsou jen dětským domovem pro nejmenší děti, jsou současně institucí léčebnou, jejíž funkce je v řadě případů nenahraditelná. Není možné dosáhnout stavu, že vůbec žádné dítě nebude v ústavu. Některé děti, nebudou-li v ústavu, budou v lepším případě v nemocnicích, v horším budou na ulici nebo mrtvé.

Publikováno v Konzervativních listech, Podzim 2013, www.konzervativnilisty.cz