Pro sociální demokraty již není problémem otevřeně vládnout s komunisty v krajích a otevřeně uvažovat o menšinové vládě s jejich podporou na celostátní úrovni. Nechybělo mnoho a tato menšinová vláda se mohla po posledních parlamentních volbách stát skutečností.

Pokud jsem rozhodnut zůstat antikomunistou, nevede mě k tomu obava, že by případné vládní angažmá KSČM znamenalo nutně naprostou katastrofu. Neobávám se toho, že by komunisté chtěli znárodňovat nebo pořádat politické procesy. Můj postoj je motivován morálně. KSČM se formálně omluvila za to, co národu po čtyřicet let prováděla. Komunisté tak učinili už v prosinci 1989. Problém je v tom, že tato omluva nebyla skutečným pokáním, nýbrž aktem, který „věrchušky“ strany považovaly v dané chvíli za nezbytný, který však nevyjadřoval skutečné mínění skalních komunistů, tvořících nyní většinu ve straně. Výmluvným svědectvím této skutečnosti je, že KSČM je schopna kandidovat do Poslanecké sněmovny bývalého bachaře Vondrušku nebo že v Karlovarském kraji se stal krajským zastupitelem Václav Sloup, bývalý politruk u pohraniční stráže, a že poslankyní za tuto stranu se stala Marta Semelová, soudící, že by se neměly vysílat autentické záznamy z procesu s Miladou Horákovou.

Dle mého názoru nejde v první řadě o to, zda komunisté udělají třeba paseku v ekonomice. Jde o to, že jejich účast ve vládě, ale i v krajských a nižších zastupitelstvech, nějakým způsobem legitimizuje jejich vražedný režim. A tento režim vražedný byl, ať se rozhlédnete kamkoli – od Kuby po Severní Koreu.

To, že v osmdesátých letech už zpravidla nevraždil, ale „jen“ mlátil, je samozřejmě určité „zlepšení“, ale vnitřně mi to nedovoluje vyjednávat s lidmi, kteří dodnes vychvalují Klementa Gottwalda, odpovědného za vraždu některých svých nejbližších spolupracovníků.

Mnozí levicoví intelektuálové mluví o „zastydlém“ antikomunismu, o tom, že antikomunismus už je „překonaný“ – a tak všelijak podobně. Já se však obávám, že pokud pro nás oběti komunismu přestanou být důležité, otvírají se dokořán vrata naprostého morálního relativismu. Nemohu se domlouvat s komunisty, protože bych znevážil jejich – v drtivé většině zcela nevinné – oběti.

Vím, že antikomunismus mého střihu v naší společnosti již možná nemá šanci. Je to dáno i tím, že si s komunismem zadal tak vysoký počet našich obyvatel. Říci, že mezi nacismem a komunismem nejsou podstatné rozdíly, znamená koledovat si o značnou nevraživost. Lidí, kteří si zadali s nacismem, bylo relativně málo a dávno mezi námi nejsou. Čistě statisticky měl komunismus nesrovnatelně více obětí než nacismus. A ani Hitler nehubil své vlastní obyvatelstvo hladomorem tak, jak to činili bolševici na Ukrajině ve třicátých letech. „Ale ne všichni komunisté byli takoví.“ Jistě, ne všichni dostali příležitost, ale proč pro pána krále setrvávají ve straně, která nese toto jméno?

Na závěr se ale chci distancovat od určité formy antikomunismu, o níž se domnívám, že morální antikomunismus poškozuje. Mám na mysli lidi tvrdící, že kdo byl jednou komunistou, zůstane jím nadosmrti a nemůže mu být odpuštěno. Já jsem přesvědčen, že Bůh odpouští stejně komunistům jako antikomunistům. Podmínkou je upřímné pokání. Pokud někdo v padesátých letech „blbnul na kvadrát“ a ubližoval nevinným lidem, ale pak prohlédl a riskoval ne-li život, pak alespoň vězení nebo přinejmenším kariéru, věřím, že Bůh mu odpouští a že by mu měl odpustit i každý z nás. Kdyby nebyla naděje na odpuštění pro komunisty, nebyla by ani pro nás.

A mám-li tedy být důsledný, musím se nějakým způsobem vymezit i proti tvrzení „s komunisty se nemluví“. Já s nimi mluvím rád. Přes to, že to jsou komunisté, jsou to lidské bytosti, které mají důstojnost, již si mnohdy ani neuvědomují, a kterou upírali každému, koho prohlásili za svého „nepřítele“.

Z mého hlediska se s komunisty mluvit může.

Ale nesmějí se s nimi uzavírat žádné dohody.