Krize kapitalismu

Dan Drápal

Kapitalismus je v krizi. Pokusím se vysvětlit, co tím míním, ale nejprve chci říci, co tím nemíním. Je-li naše ekonomika v krizi, pak v ní není vinou kapitalismu, ale naopak vinou jeho omezování.

Bývaly doby, kdy kapitalismus kvetl a všichni bohatli. Tak tomu bylo v Evropě a ve Spojených státech po většinu devatenáctého století i počátkem století dvacátého. Tyto doby se vrátily znovu po druhé světové válce. Díky kapitalismu Evropa překonala poměrně rychle rozvrat válečných let a dosáhla bezprecedentního blahobytu.

V posledních zhruba třiceti letech se ale něco zadrhlo. Životní úroveň většiny lidí se nezvyšuje (hovořím nyní o Západní civilizaci jako celku, nikoli konkrétně o České republice, v níž se životní úroveň zvyšovala bezprecedentně v nultých letech tohoto století, až do příchodu celosvětové krize), ale jedno procento nejbohatších stále bohatne a ukrajuje si větší podíl z celkového bohatství. Zatímco během hypotéční knize ve Spojených státech nebo ve Španělsku mnozí příslušníci středních vrstev přišli o značnou část svého majetku, nejbohatších se krize v podstatě nijak nedotkla a mnozí během ní bohatli stejně rychle jako před ní, ne-li ještě rychleji. Hnutí Occupy Wall Street bylo dle mého názoru naprosto pomýlené v nápadech, co dělat, nicméně mělo pravdu v tom, že zde stojí 99 procent „normálních“ lidí proti jednomu procentu, které neustále bohatne.

Jsme svědky neustále se zvyšující koncentrace moci a bohatství a tento vývoj nevěstí nic dobrého.

Domnívám se ale, že tento neblahý vývoj není důsledkem „dravého a bezohledného kapitalismu“, ba že není důsledkem žádného kapitalismu. Je naopak důsledkem toho, že kapitalismu je jaksi stále méně.

Nijak se netajím, že jsem ekonomický laik, a možná by nějaký ekonom vysvětlil to, co chci říci, lépe než já. Pokud ale někdo srozumitelnou formou upozorňuje na nebezpečí a deformace, o nichž chci psát, pak se to ke mně nedostalo. Proto mi odpusťte, že – byť laik – se o to pokouším sám.

Žijeme ve světě, v němž se neustále mění pravidla. A pravidla se mění v neprospěch poctivých lidí a poctivých firem. A především se neustále mění ve prospěch těch nejbohatších.

Obamova vláda ve Spojených státech zachraňovala největší banky, zatímco malé banky nechávala padnout. Jednoduše platila výhodná pravidla pro bohaté a nevýhodná pro chudší. A co víc: Špatná rozhodnutí velkých bank zaplatili daňoví poplatníci. Majitelé velkých bank mohli dále bohatnout, a to proto, že ti méně majetní se na ně složili. Tato nespravedlnost se zdůvodňovala tím, že nelze jinak, protože kdyby padly velké banky, padl by celý systém, což by nakonec bylo nevýhodné pro všechny. Nicméně vývoj nevede k tomu, že by se možnost krize a pádu celého systému nějak zmenšila. Zatímco někteří politici si mohou myslet, že zachránili svět, ti podnikatelé či finančníci, kteří žádné dluhy nenadělali a žádné peníze od daňových poplatníků nedostali, se těžko zbaví pocitu, že ostrouhali.

U nás dostaly velké firmy, rozhodnuté zde investovat, od levicových vlád velké daňové úlevy. A je docela dobře možné, že nebýt těchto daňových úlev, investovaly by jinde. Nicméně pokud velké firmy neplatí daně, jsou poškozeny malé a střední firmy. Stát totiž musí vybrat určité množství daní, aby mohl vyplácet důchody, platit učitele, soudce a policisty, budovat a udržovat infrastrukturu atd. (Ponechme nyní stranou, zda by státní správa mohla či nemohla výrazně ušetřit – to je téma sice legitimní, ale netýká se hlavní myšlenky tohoto článku.) To znamená, že malé a střední firmy jsou podstatně znevýhodněné vůči velkým firmám, protože co stát odpustí velkým firmám, vybere od těch menších.

Všimněte si, že levicoví politici se s nadnárodními firmami poměrně dobře dohodnou. Někteří si vzpomenete na Zemanovo „více Phillipsů, méně Regecových“. Tento výrok pěkně ilustroval postoj levicových politiků k nadnárodním společnostem a k obyčejným lidem. Kde je ovšem dnes Phillipsům v Hranicích na Moravě konec!

Je možné, že vláda neměla na vybranou. Malý stát uprostřed Evropy může těžko dělat zásadně odlišnou hospodářskou politiky než okolní země. Chci ale upozornit na to, že problémem není kapitalismus, ale jeho deformace.

Regulace v rámci Evropské unie by mohla mít určitý pozitivní smysl. Všechny státy by se mohly dohodnout, že budou mít stejné zásuvky pro elektrospotřebiče. Nehoruji tedy plošně proti všem regulacím. Zdá se mi však, že většina významných regulací dále deformuje kapitalismus a plodí nedozírné morální a konec konců i ekonomické škody. O zhroucení trhu s elektřinou a znevýhodnění celé Evropy ve srovnání se Spojenými státy nebo asijskými ekonomikami se už všeobecně ví. Ocitli jsme se v situaci, kdy nevíme, kolik elektřina vlastně stojí, a tudíž nemůžeme ani předpokládat, kolik asi bude stát za pět či za deset let. Chtěl bych připomenout, že „socialistické hospodaření“ sovětského bloku dojelo mimo jiné na to, že o hodnotě koruny nerozhodoval trh, ale ÚV KSČ, a podobně tomu bylo v jiných státech. Z energetiky jsme už tedy kapitalismus „úspěšně“ odstranili. Podobně byl odstraněn ze zemědělství. Tam už trh nerozhoduje vůbec – je to Evropská komise, která v posledku rozhoduje o tom, co budou zemědělci pěstovat – a zda vůbec. O tom, kolik peněz stojí zemědělská politika, se všeobecně ví. A ví se i o tom, že dotace vytvářejí korupční prostředí a nerovnováhu moci.

Kapitalismus byl vytěsněn i z bankovnictví, které je přitom pro kapitalismus klíčové. Dříve banky půjčovaly na určitý úrok peníze podnikatelům. Vybíraly peníze od střadatelů, kterým poskytovaly menší úrok, a – zjednodušeně řečeno – vydělávaly na rozdílu mezi úrokem, kteří platili podnikatelé, a úrokem, které banky vyplácely střadatelům. Kde je těm dnům konec?! Dnes banky vydělávají na státních dluhopisech. Získat podnikatelský úvěr je velmi obtížné. A drobným střadatelům prakticky žádné úroky nevyplácejí – spíše se je snaží odřít na poplatcích.

Podtrženo a sečteno: Naším problémem není „příliš mnoho kapitalismu“, ale naopak jeho likvidace.

Je mi jasné, že Česká republika je příliš malá na to, aby zvrátila tento celoevropský (a severoamerický) trend. Je ale načase věci správně pojmenovat. A je načase pokusit se formulovat takovou hospodářskou politiku, která by kapitalismus vrátila do hry. Která by se snažila vytýčit hřiště, na němž se budou dodržovat pravidla, jež se nebudou neustále měnit.

Dan Drápal

Institut Williama Wilberforce,

31. října 2013