Zdá se, že Belgie nakonec dala za pravdu Hitlerovi

 

Při norimberském procesu, na němž se po válce světu ze svých činů zodpovídali někteří nacističtí pohlaváři, se počet všech obětí euthanasie, provedené nacisty, odhadoval na 275 tisíc.

 

Nešlo o nic jiného, než o systematické vyvražďování duševně nemocných a jinak postižených pacientů, a to nejprve v několika německých ústavech. Důvod byl prostý: zbavit se „života neschopných“, kteří by mohli zatížit „čistou rasu“.

Mezi srpnem 1939, kdy započala registrace duševně a tělesně postižených dětí, a koncem války v květnu 1945 bylo povětšinou injekcí usmrceno na 5-10 tisíci dětí. Nutno podotknout, že tato akce probíhala tajně a dokonce navzdory platným nacistickým zákonům.

Po útoku na Polsko došlo na obsazených územích k usmrcení dalších 10 tisíc postižených pacientů. Euthanasie, která zpočátku probíhala pomocí smrtících injekcí, později i plynu, stála na počátku „konečného řešení židovské otázky“. „Specialisté“ na zabíjení plynem zapojení do akce „T4“, což byl krycí název pro likvidaci nemocných, se později přesunuli na nová místa, přesněji do vyhlazovacích táborů na východě. Proto, aby zde v mnohem masovějším měřítku uplatnili své „cenné“ zkušenosti.

 

Dnes jsem se z tisku dozvěděl, že Belgie uzákonila euthanasii pro dětské pacienty. Podle socialisty Phillipa Mahouxe je rozšíření euthanasie gestem lidskosti. BBC tohoto muže citovala: „…skandál je to, že děti umírají na nemoci, skandál není to, když se snažíme ušetřit bolest dětem v takové situaci.“

Pan socialista zřejmě zapomíná na to, že život přináší situace, kdy se utrpení a bolesti jednoduše nemůžeme vyhnout. Gestem lidskosti je nést s druhým bolest, nikoli ho zbavit života.

Na základě citovaného tvrzení mohu konstatovat, že nejvyšší hodnotou pro Phillipa Mahouxe není život jako takový, nýbrž to, aby konkrétní jedinec netrpěl. A pokud snad trpí, pak je pro něho lépe aby zemřel.

Ale to tvrdil přeci i Adolf Hitler. Jedině snad s tím rozdílem, že německý národ trpí kvůli někomu, koho on nepovažuje ani za hodna uznat člověkem – tedy kvůli postiženým, Židům, Cikánům, Slovanům. Proto „neschopnost života“ u nemocných soukmenovců nechal vyřešit smrtící injekcí, a u těch ostatních, neárijských nesoukmenovců, plynovými komorami.

 

S nadějí vyhlížím, zda belgický král Filip v sobě najde odvahu, kterou kdysi prokázal jeho strýc Badouin I. Ten v roce 1990 raději abdikoval, než aby podepsal hanebný interrupční zákon.

Neztrácím naději, že mezi soudobými socialisty a nacionálními socialisty přeci jenom existuje alespoň jediný podstatný rozdíl. A sice ten, že život druhého člověka je v samotné podstatě pro kohokoli druhého nedotknutelný. Ne-li, pak nejen Belgii, ale i nám buď Bůh milostiv!

 

Petr Plaňanský

v Nymburce 13. 2. 2014