„Vila v džungli“, neboli: Proč v Izraeli nebude klid

Modlitbě kadiš se často říká modlitba za mrtvé, neboť se recituje na pohřbech a též jako vzpomínka na drahé zesnulé. Jde však vlastně o součást každé synagogální liturgie, kde tato modlitba zvláštním způsobem velebí, posvěcuje a oslavuje Boží jméno. Živoucím dechem veškerého židovského bytí je touha, aby Bůh zřídil své království a aby Mesiáš přišel „za našich dnů“. V závěru kadiše stoupá k nebesům modlitební volání: „On působí pokoj na výsostech, kéž způsobí pokoj nad námi a nad celým Izraelem!“

Nepokoj tohoto světa zakouší Izrael tak, jako snad žádná jiná země a národ; trpí tím, že mír není, a touží po tom pravém. Proč jej tedy izraelská země nemůže dosáhnout? Lidé, kteří by se tam jinak třeba vydali, se trápí uvažováním, zda  je dnes vůbec ještě zodpovědné podstoupit riziko spojené s cestou do Svaté země. Sotva která oblast je do takové míry v ohnisku mírových snah. Proč jsou všechny až dosud marné?

Už celá tisíciletí Bible vyzývá: „Modlete se za pokoj Jeruzaléma!“ Přesto je pro mnoho lidí právě toto svaté město symbolem války a utrpení, teroru a slz, zdí, okupace, boje za svobodu, extrémismu, nesnášenlivosti a náboženského fanatismu. Během šesti tisíciletí své archeologicky doložené existence bylo toto město, jehož název obsahuje slovo „mír“, nejméně dvakrát zcela srovnáno se zemí, čtyřicetkrát zčásti zničeno, třiadvacetkrát obléháno, dvaapadesátkrát napadeno a čtyřiačtyřicetkrát dobyto či znovu dobyto. Nepochybně byl Jeruzalém v průběhu svých dějin svědkem děsivých událostí. Na mnoha místech jsou až čtrnáct metrů vysoké hromady trosek. Mladé, veselé Izraelce to dnes táhne spíš do Eilatu, Tel Avivu nebo Haify než do svatých měst Sichemu, Hebronu či do Jeruzaléma.

Kdo se zabývá otázkou míru v Jeruzalémě, respektive nepokoje v zemi, potřebuje si zjednat jasno v tom, co vše je třeba brát při posuzování situace v zemi v úvahu. V porovnání s mírovými perspektivami Bible to ovšem v dnešním hlavním městě státu vypadá ponuře. O tom, že by tu pokojně vedle sebe odpočívali vlci a jehňátka, leopardi a kozlové, lvi a krmný dobytek, jak slibuje prorok Izajáš, se ani zdaleka nedá mluvit. Příchod Mesiáše, který národům přikáže mír a setře všechny slzy, je dosud záležitostí budoucnosti. Ti, kteří v kadiši volají po míru, čekají dodnes na odpověď stejně marně jako dříve. Platí to však pouze o Jeruzalémě? Nejde o stav celého světa?!

Žijeme ve světě, jemuž schází pokoj. Kolem Izraele se až do daleka odvíjí krvavá historie: jen v syrské občanské válce padlo v právě uplynulých letech každoročně více lidí, než během celého arabsko-izraelského konfliktu - pokud tedy souhlasí i ty nejopatrnější odhady OSN.

Uprostřed světa vnitroarabského a mezimuslimského násilí tvořil Izrael už dávno před takzvaným „Arabským jarem“ ostrůvek míru a stability. Připomeňme si jen "camp wars" místní války koncem osmdesátých let, to, jak Asadova rodina „pacifikovala“ problematická města jako Hamá - nebo více než milión mrtvých v irácko-íránské válce. Jordánský král Husajn zabil během Černého září 1970 více Palestinců než Izrael za sedm desítek let svého trvání. Převraty v arabském světě od konce roku 2011 vedou mnoho Izraelců k vděčnému poznání: „Naše země je přepychovou vilou uprostřed vražedné džungle.“

Dokonce ani srovnání s mnoha západními velkoměsty se Jeruzalém nemusí obávat. Toto město, jehož hebrejský název Jerušalajim znamená „Spatříte pokoj“, je skutečně vzorem prožívané pokojné koexistence. Platí to tím více, uvědomíme-li si, kolik vedle sebe v Izraeli žije náboženských přesvědčení, mentalit, hodnotových měřítek, teologií, ideologií i nadějí vkládaných do budoucnosti.

Vzhledem k tomu, jak své náročné koexistenční problémy zvládají jiné země, se soustředěnost světové veřejnosti na „blízkovýchodní konflikt“ zdá až cynická. Při srovnání s realitou, jejíž číselný rozsah si dnes může každý snadno vygúglit na internetu, se zčásti podprahově sugerované, zčásti otevřeně hlásané tvrzení, že konflikt Izraele s jeho arabskými sousedy je matkou veškerého nepřátelství, jeví jako matka veškerého pokrytectví. Možná je tomu právě naopak, možná by se - jistě utopickým! - vyřešením všech ostatních konfliktů spor o Jeruzalém vyřešil sám od sebe?!

A možná je tím, co konflikty opětovně rozdmychává, právě požadavek vyřešení tohoto  jednoho konfliktu? Jen se nad tím zamysleme: řešení vyžaduje, aby se lidé zavázali učinit rozhodnutí, jejichž důsledky musejí pak nezřídka nést další generace. Mírová jednání, jejichž cílem je smlouva o konečném stavu, vyvolávají nedůvěru, obavy a dokonce agrese. Nebylo by z hlediska realit naší psýchy i našeho okolí daleko přínosnější pro klid a mír konfliktní řešení spíše tolik nepodporovat, než konflikty zcela vědomě organizovat? Pro situaci na Blízkém východě by to konkrétně znamenalo odložit pompézní mírové iniciativy k ledu a zlepšovat lidem životní podmínky v malých, pro všechny zúčastněné přehlédnutelných krocích.

Navzdory těmto úvahám však stále platí, že spor o židovský stát Izrael má příčiny, které mu dodávají jedinečnosti. Na zemi neexistuje žádný jiný stát, jehož zničení by často podporoval, léta propagoval a svým státním cílem činil některý přidružený člen Organizace spojených národů. Je pozoruhodné, s jakou ležérností toto štvaní přijímá většina ostatních členů OSN.

Vražedná nenávist, která izraelský národ provází od počátku jeho existence, nemá obdoby. Poprvé se projevila ve snaze egyptského faraóna házet novorozené syny Hebrejů krokodýlům. Nejhlubšího bodu poprvé dosáhla v ničivé kampani perského velkovezíra Hamana vylíčené v biblické knize Ester. Tato rozumem těžko zdůvodnitelná nenávist se vleče od starověkého nepřátelství k Židům přes křesťanský středověk až po novověký rasově definovaný antisemitismus s jeho děsivými důsledky.

„Ósé šálóm bimrómáv“ - jenž působí pokoj na výsostech – „Hú jásé šálóm alejnú“ – kéž způsobí pokoj nad námi! Tak zní volání židovské modlitby kadiš. Tím se židovští modlitebníci od pozemských představ a v nich obsažených možností vykoupení odvracejí a obracejí někam výše. Cílem není mír, jakého dosahují lidé prostřednictvím politických vyjednávání. Jde o šálóm z výsosti, všeobsáhlý a se skutečně hlubokou působností. Lidské snahy naprosto zřejmě selhávají již u politického uklidnění, protože skutečný důvod nepokoje tkví v islámských „svatých spisech“, v nichž podněcovatelé nepokoje vidí Božské zjevení. Proto i tím Jediným, jenž vskutku může způsobit pokoj, zůstává ten „na výsostech“: „Kéž způsobí pokoj nad námi a nad celým Izraelem! K tomu,“ tak znějí závěrečná slova kadiše, „ať lid řekne Amen!“

© Johannes Gerloff
 Překlad: Ivana Kultová

www.wilberforce.cz