Sto let od uzavření Sykesovy-Picotovy dohody

Ohlédnutí

Před sto lety došlo k podepsání „Sykesovy-Picotovy dohody“. Francie a Anglie si  mezi sebou rozdělily Blízký východ na oblasti vlivu pro poválečnou dobu. Toto ujednání mezi koloniálními mocnostmi Orient natrvalo poznamenalo. Dnes se státní uspořádání zanesené do mapy jen lehkým tahem tužky západních diplomatů hroutí pod tlakem nároků „Arabského jara“.

Vypuknutí První světové války v létě 1914 přivodilo konec osmanského panství, které trvalo čtyři staletí. Kdysi se mocná říše sultánů rozpínala nad třemi světadíly: ovládala Anatolii (Malou Asii), Arménskou vysočinu, Balkán, Sýrii, Mezopotámii, Arabský poloostrov, Egypt a velké části severní Afriky. Již v průběhu devatenáctého století Západ pro své zájmy uždiboval ze sféry vlivu „nemocného muže na  Bosporu“. V roce 1830 dobyla Francie Alžírsko a roku 1881 Tunisko. Z Maroka se v roce 1912 stal protektorát a Libyi obsadila Itálie.

Pro evropské koloniální mocnosti byl zajímavý především průsečík tří kontinentů se svými obchodními i strategickými spojovacími cestami. V roce 1869 zkrátil Suezský kanál rozhodujícím způsobem cestu do Indie a na Dálný východ. Podobně podpořila Německá říše stavbu železnice z Cařihradu do Bagdádu a dále k Perskému zálivu. „Hidžázská dráha“ měla přivážet damašské poutníky do Mekky. Krom těchto dopravních cest šilhali však Evropané též po přírodních zdrojích, díky nimž se z nekonečných arabských pouští stal zlatý důl.

Francie a Velká Británie rozvažovaly již léta před koncem První světové války, jak by se po zhroucení Osmanské říše mělo toto obrovské území rozdělit. V období mezi listopadem 1915 a březnem 1916 vypracovali diplomaté Sir Mark Sykes a François Georges-Picot dohodu, jež byla 16. května 1916 ve formě dopisu britského ministra zahraničí Sira Edwarda Greye francouzskému velvyslanci v Londýně Paulu Cambonovi podepsána jako „Maloasijská dohoda“.

Na mapě o velikosti asi jednoho čtverečního metru si oba diplomaté rozdělili Přední východ jediným škrtem tužky. Podle Sykese měla tato čára sahat „od e v Acre po poslední k v Kirkuku“ – tedy od posledního písmene v názvu města Akko (Acre) na východním pobřeží Středozemního moře po poslední písmeno v názvu města Kirkúku v Kurdistánu. Nakonec liniji táhli od Mosulu k Haifě. Vše na sever od této linie bylo na původní mapě vyznačeno modře jako sféra vlivu Francie, území na jih od čáry červeně jako sféra vlivu Velké Británie.

Pro poválečnou dobu po vítězství nad Osmanskou říší počítal návrh smlouvy se zřízením „arabského státu či konfederace arabských států na územích A a B pod svrchovaností některého arabského náčelníka“. Jako části tohoto arabského státu se výslovně uváděla města „Homs, Hamá, Damašek a Aleppo“.

Zároveň si každá z koloniálních mocností svou oblast vlivu pojistila. Velká Británie měla dostat pás pobřeží mezi Středozemním mořem a Jordánem, jih Iráku a v Galileji přístupové cesty k přístavním městům Akko a Haifa. Pro Brity byly nejdůležitější přístupové cesty k Perskému zálivu a Středozemí, dále zásobování Haify vodou z Mezopotámie a konečně železniční spojení mezi Malou Asií a Perským zálivem. Francie si zabezpečila jihovýchod Turecka, Sýrii, Libanon a severní Irák.

Ruské carství,třetí člen takzvané „Trojdohody“,vedle Spojeného království Velké Británie a Irska a Třetí francouzské republiky pro sebe požadovalo Arménii, spojovací cesty mezi Černým a Středozemním mořem a nadvládu nad pravoslavnými posvátnými místy v Palestině.

Po Říjnové revoluci označily západní mocnosti nároky Ruska jako neplatné. Bolševici na to reagovali 23. listopadu 1917 zveřejněním dosud tajné dohody v listech Izvestija a Pravda, čímž chtěli dokázat oprávněnost svých nároků.  26. listopadu přinesl britský Manchester Guardian nejen zprávu, že Alsasko-Lotrinsko, zalesněné plochy nalevo od Rýna a též železnorudné a uhelné těžební oblasti mají připadnout Francii, nýbrž zveřejnil i požadavek bolševického Ruska, které prý chce pro sebe získat Cařihrad a přístup od Černého ke Středozemnímu moři. „Britové byli v šoku, Arabové uraženi, jedině Turci se radovali,“ napsal později britský novinář Peter Mansfield.

Mark Sykes a François Georges-Picot pracovali  na rozdělení orientu jen velice nepřesně, překotně a svévolně. Bylo to uprostřed První světové války, v ovzduší vzájemné nedůvěry. Sami byli asi sotva přesvědčeni, že se dohoda vůbec někdy realizuje.

Překážkou nebyly jen hluboké rozdíly mezi Velkou Británií a Francií způsobené strategickými, hospodářskými i náboženskými zájmy, nýbrž i nejednota uvnitř Británie samé. Na jaře 1917 se například Sykes při cestě po Blízkém východě setkal s představiteli sionistického vedení a vyjádřil přitom nároky na „britskou Palestinu“. Jeho iniciativa však naprosto neodpovídala představám jeho vlastního ministra zahraničí a nakonec vedla k arabskému povstání za pomoci anglického důstojníka Thomase Edwarda Lawrence, známého jako „Lawrence z Arábie“. 2. listopadu téhož roku došlo k podpisu slavné Balfourovy deklarace a tím k prvnímu oficiálnímu uznání židovských nároků na národní domov v Palestině.

Sykesova-Picotova dohoda ponechávala vítězným mocnostem První světové války na vůli, jak v rámci svých oblastí vlivu vytyčí další hranice. Tato rozhodnutí až do nejnovější doby určovala pomezí států Irák a Sýrie. Hranice navržené v dohodě však nebyly v žádném smyslu realistické. Zeměpisné poměry ani obyvatelé projednávaných území v ní nehráli žádnou roli. Demografická, sociokulturní či náboženská hlediska Velká Británie i Francie prostě ignorovaly.

Tím došlo k roztržení arabských kmenů a jejich rozdělení do různých následně vzniklých států. Navíc mnoho beduínů striktně odmítlo jakoukoli ústřední vládu. To je důvodem, proč se o léta později dožadovala v Sýrii alavitská menšina nadvlády nad sunnitskou většinou a v Iráku sunnitská menšina nad většinou, kterou tvoří šíité.

Budoucnost domorodého obyvatelstva Západ podle všeho nezajímala. S místními představiteli se nikdy nikdo vážně neradil. Britové sice povolali beduínské kmeny do boje proti Osmanům, jenže to, co jim za to slíbili, nedodrželi. Všechno, čím byli povinováni Židům, Kurdům i Arabům, jednoduše přehlédli. Rozporné a do značné míry neslučitelné sliby, jimiž se Britové zavázali jak náboženským a etnickým menšinám, tak i spojencům, způsobily, že nikdo nebyl spokojen - všichni, jichž se to týkalo, byli naopak zklamáni a zčásti hluboce zraněni. Sionisté se zděsili, když se pouhé tří týdny po příslibu v Balfourově deklaraci museli seznámit s obsahem Sykesovy-Picotovy dohody.

Arabové viděli v této dohodě zradu závazků, jež na sebe před mekkánským šarífem Husajnem ibn Alím vzal vysoký komisař v Egyptě Henry McMahon. Přislíbil Husajnovi veleříši, do níž měla patřit Arábie, Transjordánsko, Irák a části Sýrie. Zároveň si Britové v rámci První světové války představovali, že mohou Židy Balfourovou deklarací donutit k financování jejich válečného úsilí. Potom zase, když už měli mandát a potřebovali v něm obnovit pořádek a klid mezi Araby, zaujali vůči židovskému národu rezervovaný, nejednoznačný a nezřídka nepřátelský postoj, který se projevil například v řadě takzvaných „bílých knih“, které značně omezily přistěhovalectví Židů do Palestiny.

Na konferenci v San Remu byl 25. dubna 1920 ustaven v Sýrii a Libanonu francouzský mandát, zatímco Anglie obdržela jako mandátní území Palestinu, Irák a Transjordánsko. 24. července přitáhl do Damašku francouzský generál Henri Gouraud a vyhnal emíra Fajsala, který se tam prohlásil králem. Potom Britové Fajsalovi, synu mekkánského šarífa, nabídli irácký trůn. Tímto způsobem ovládala Velká Británie Irák až do roku 1932 a Francouzi do roku 1946 Sýrii a Libanon. V květnu 1948 se Angličané stáhli z Palestiny.

Izraelsko-arabský konflikt, jak jej známe dnes, poznamenala rozhodujícím způsobem právě Sykesova-Picotova dohoda. Izraelští historikové označují britskou blízkovýchodní politiku po První světové válce jako „nekoherentní a rozpornou“. Vytýkají Angličanům, že v oblasti neprovedli důkladnou analýzu aktuálního a možného budoucího vývoje. V roce 2002 britský ministr zahraničí Jack Straw přiznal, že problémy, jimiž se musí zabývat, jsou důsledkem koloniální minulosti jeho země.

Sto let po podpisu tajné dohody mezi Sykesem a Picotem je Blízký východ z politického hlediska neustále sudem střelného prachu a jevištěm válečných konfliktů. „Sykes-Picot“ se stalo okřídleným pojmem pro dvojakost a nespolehlivost ve vztahu k národům Orientu. Eugene Rogan z Oxfordské univerzity konstatuje: „Je to historie, na kterou arabské národy nezapomenou, protože vedla přímo k problémům, s nimiž se dnes musejí potýkat.“ Dělení po První světové válce za sebou podle jeho názoru zanechalo odkaz imperialismu, hlubokou nedůvěru Arabů vůči velmocenské politice a víru v rozmanité konspirační teorie, jež od té doby kladou odpovědnost za neštěstí arabských národů za vinu různým skupinám.

V egyptské televizi v listopadu 2015 jedna novinářka o politickém úsilí Západu v arabském světě prohlásila: „Je to Sykes-Picot číslo dvě. Ta první dohoda nám přinesla stát Izrael. Druhá nám přinese stát židovský.“ Abú Bakr al-Bagdádí, samozvaný chalífa takzvaného Islámského státu (IS), výslovně jako cíl svého hnutí prohlásil zničení Sykesovy-Picotovy dohody. Bojovníci IS, kteří v létě roku 2014 prolomili pouštní hranice mezi Irákem a Sýrií svými terénními vozidly z USA nazývanými „Humvee“, na nichž vlály černé vlajky Islámského státu, nevyhlásili pouze nadnárodní chalífát, nýbrž oslavovali přitom i „smrt Sykesovy-Picotovy dohody“.

Izrael pozorně sleduje vývoj ve svém bezprostředním okolí. Mění se celá krajina Blízkého východu - politicky, společensky, nábožensky, etnicky, hospodářsky i vojensky. Izraelci konstatují: monarchové v jejich sousedství si podrželi moc - a jordánský král Abdalláh II. je prapravnukem mekkánského šarífa Husajna ibn Alího. Hroutí se všechny umělé konstrukce, které sem importovali cizinci. Zatímco mizejí hranice, které do mapy severní Afriky a Blízkého východu vmalovala Evropa, a státní autority kolabují od Sahary až po Mezopotámii, rozpomínají se lidé na svou tradiční identitu, příslušnost k jednotlivým kmenům i na své náboženství. Mocenské vakuum vyplňují extrémisté a náboženští fanatici, milióny lidí jsou na útěku.

© Johannes Gerloff
 Překlad: Ivana Kultová


16. 3. 2016