Bez kompromisů to nepůjde

Napsalo mi několik přátel (zejména ze Slovenska), že by rádi četli nějaký můj komentář k výsledkům slovenských voleb. Mnozí komentátoři jsou skeptičtí, co se týče pokusů sestavit novou vládu, a více hlasů otevřeně říká, že jediným možným řešením jsou další volby, v nichž by voliči rozdali karty poněkud jinak.

Já ovšem skutečnost, že se do slovenského parlamentu dostalo celkem osm politických subjektů, nevidím jednoznačně černě. Můžeme se na tuto skutečnost dívat jako na velkou nepříjemnost, ale také jako na šanci. Pokud se podaří vládu sestavit, bude to na základě bolestivých kompromisů a nesnadného jednání. Slovenská vláda bude ovšem stát – podobně jako česká, polská a vlastně jakákoli jiná evropská vláda – před složitými problémy, které nemají vždy jednoznačné a jednoduché řešení. To, že žádná ze stran nemůže převálcovat zbytek politické scény, jak k tomu do jisté míry došlo v Polsku a v Maďarsku, vidím spíše jako šanci než jako lapálii.

Mě zajímá i etická stránka věci – podle některých mých kritiků až nemístně. A pokud vznikají koalice, zpravidla prověří i etickou stránku politiků.

Žiju v Praze, v níž panuje již několik měsíců bezvládí. Jedním ze subjektů pražské politické scény je Trojkoalice zelených, lidovců a starostů a nezávislých. Lidovci se „starosty“ jsou si poměrně blízko; koalice těchto dvou stran se zelenými byla nepopiratelně jakýmsi sňatkem z rozumu. Od počátku mnozí věštili Trojkoalici brzký rozpad. Nicméně postupně se ukázalo, že Trojkoalice je velmi stabilní. Je to dáno tím, že tři subjekty, které ji tvoří, jsou si názorově blízké? Ani zdaleka! Nadto dění v Trojkoalici bylo po celou dobu její existence zatěžováno fenoménem „Matěj Stropnický“, který, řeknu-li to eufemisticky, se těší pramalé oblibě snad všech politických subjektů v Praze, a pro fungování a samotnou existenci Trojkoalice byl nesmírnou zátěží. Nicméně my lidovci jsme – byť se skřípěním zubů – vždy ctili koaliční dohodu, a stejně tak činili i naši partneři. A bylo to nectění koaličních dohod, které položilo v Praze vládnoucí „velkou“ koalici ANO, ČSSD a Trojkoalice. Je pravděpodobné, že jakmile budou karty v Praze rozdány jinak, Trojkoalice skončí. Ano, bylo to účelové spojení. Důležité ale je, že partneři, jakkoli různorodí, se mohli spolehnout, že druhé dvě strany budou ctít dohody.
 Slovenští politici mají příležitost předvést něco podobného. Tam, kde se ctí dohody, jsou sice účastníci těchto dohod výrazně omezeni v rozletu, ale to může být pro zemi i požehnáním, protože pak se nebude politika dělat systémem ode zdi ke zdi, kdy po každých volbách vítězná strana zruší většinu toho, co předchozí vláda prosadila. V tom jsou právě politici ČSSD mistři.

Je mi ovšem jasné, že ne každý poctivost v politice ocení. A zde si jako pravičák trochu přisadím. Když se ukázaly nepravosti, na nichž se podíleli politici ODS, pravicoví voliči tuto stranu okamžitě vytrestali. Obstáli pouze politici, na nichž žádná špína neulpěla: Můžeme jmenovat třeba teplického primátora Jaroslava Kuberu, výrazného pravičáka, který ovšem nebyl nikdy podezříván z korupce. Kdyby byl, dávno by býval skončil.

Na druhé straně případ Rath nesnížil preference sociálních demokratů snad ani o desetinu procenta. A někteří Rathovi příznivci dávali až okatě najevo, že důležitější než Rathova poctivost či nepoctivost pro ně bylo, zda má jejich obec z jeho jednání užitek. Skutečnost, že Hostivice z Ratha sice užitek měly, ovšem za cenu, kterou zaplatí zbytek země, už tyto příznivce příliš nevzrušovala. Obávám se, že preference výrazně neklesnou ani jihomoravskému hejtmanovi Michalu Haškovi, který byl zřejmě duší pokusu odstranit Bohuslava Sobotku z vedení strany a státu. Levicovým voličům prostě takové věci nevadí – považují je za normální.

Na tomto místě musím říci, že si Bohuslava Sobotky stále více vážím. Ne, nebojte se, jsem stále pravičák a konzervativec. Nicméně obdivuji Sobotku, který zatím přestál útoky všech, kdo mu šli po krku (a že jich nebylo málo, prezidentem počínaje), a nejenže neoplácel stejnou mincí, ale byl i příkladně zdrženlivý (podle některých až moc) ve svém vyjadřování. Nikdy své odpůrce ani nepomlouval, ani nezesměšňoval, nepoužívá silná slova, ale, jak se ukázalo, když je zapotřebí, mluví jasně. I nadále s ním nesouhlasím, ale jako soused by mi Bohuslav Sobotka jistě nevadil.

Podle mého názoru Sobotka rovněž obstál v otázce migrace, přestože na něj pravicová opozice (v tomto případě dle mého názoru zbytečně) útočila. Zastal se Maďarů stavějících plot, když na ně ještě všichni útočili. Zaujal stanovisko proti kvótám, ale neprovokoval nějakými velkohubými protiněmeckými, respektive protimerkelovskými prohlášeními. To nebyl projev slabosti a nerozhodnosti, ale moudrý postoj člověka, který usoudil, že není potřeba přilévat oleje do ohně.
 Přitom Sobotkův postoj není projevem nedostatku empatie, ale realismu. Z mého hlediska projevil empatii, když souhlasil s projektem na záchranu iráckých křesťanů, a to i tehdy, když nebudou mít statut uprchlíka z hlediska UNHCR a když tedy nebudou započitatelní do případných kvót. Na druhé straně uvažuje dost realisticky. Můžeme diskutovat o tom, zda přijímat i muslimy – já se té debatě nebráním. Nicméně ať už jsou důvody jakékoli, přijetí většího počtu muslimů by znamenalo pád vlády a překreslení politické mapy České republiky. Může se nám to nelíbit, ale taková je realita.

Sobotka také nevykřikuje nahlas, s kým vším nikdy nepůjde. Zde si někteří slovenští politici zbytečně zúžili manévrovací prostor. Chápu, že všichni potřebovali předem vyjádřit, že nepůjdou s Mariánem Kotlebou. Ale jinak považuji podobná prohlášení za zbytečná a neprozíravá. Přeji Slovákům, aby se jejich politikům podařilo sestavit vládu, která bude schopna správně reagovat na výzvy současnosti, a aby mezi nimi v tomto období vyrostli politici moudří, poctiví a obětaví. Slovenská politická scéna je složitá. Kéž Slováci tuto schopnost pochopí jako šanci a ne jako příležitost k hořekování.

Dan Drápal
14. března 2016