Co nás činí šťastnými

(recenze)

V loňském roce vyšla pozoruhodná knížka s názvem Proč potřebujeme rodinu, práci a přátele, a s podtitulem Štěstí ze sociologické perspektivy. Autorkou je socioložka Dana Hamplová ze Sociologického ústavu Akademie věd.

První kapitola je věnována otázce, co to vlastně štěstí je a zda a jak se dá měřit. Druhá kapitola se zabývá otázkou, zda a proč jsou Češi mimořádnými reptaly. (Dočtete se, že to s námi není tak zlé.) V dalších kapitolách autorka rozebírá, jaký vliv na náš pocit štěstí má naše zaměstnání a jak tento pocit ovlivňuje nezaměstnanost, případně odchod do důchodu, jaký je vztah štěstí a peněz, a konečně jak štěstí ovlivňují naše partnerské a přátelské vztahy a to, zda máme či nemáme děti.

Jelikož jde o vědeckou práci, vše je pečlivě doloženo statistikami a grafy. Samotný seznam citované literatury zabírá úctyhodných 25 stran. Otázkám, které tato knížka řeší nebo jichž se dotýká, se autorka věnuje dlouhodobě. Je si dobře vědoma možností, ale i mezí sociologie, a poctivě upozorňuje na úskalí různých srovnávání.

Nebudu tajit, že četba této knihy mě potěšila, protože přináší „tvrdá data“, která potvrzují to, co jsem tušil. Ocituji jen některá zjištění, jež jsou v knize doložena příslušnými statistikami – je už na čtenáři, zda si knížku opatří a přesvědčí se o pravdivosti těchto zjištění sám.

Autorka například konstatuje: „Dodnes nepanuje shoda, zda kombinace mateřství a placeného zaměstnání představuje dvojité břemeno neb dvojité požehnání“ (str. 53). „Přes masový nástup žen do placeného zaměstnání, rostoucí šance na pracovním trhu a kariérní úspěchy, se průměrná spokojenost žen nezvyšuje, ale spíše snižuje“ (str. 54). Dále autorka zjišťuje to, co v podstatě dá zdravý rozum: „…ženy v domácnosti jsou na tom lépe než ženy, které pracují na plný úvazek, ale neliší se od těch, které pracují na úvazek částečný“ (str. 55).

Pokud se týká roli peněz, uvedu jedno zajímavé zjištění. Jste-li bohatí, budete patrně i šťastnější. Nicméně pokud jde o ty nejbohatší, tam už míra bohatství nerozhoduje. Jinak řečeno, berete-li milion ročně, budete patrně o něco šťastnější, než berete-li ročně pouze sto padesát tisíc. Nicméně berete-li ročně pět milionů nebo padesát milionů, statisticky to nebude mít na váš pocit štěstí absolutně žádný vliv.

Pokud jde o partnerské vztahy, kniha naprosto přesvědčivě vyvrací mínění, že manželství se přežilo. Statisticky dokládá, že lidé žijící v manželství jsou mnohem spokojenější než „singles“, a lidé žijící na hromádce jsou tak někde napůl (viz zejména str. 105). Manželství jsou podstatně stabilnější než soužití nesezdaných párů, a to i v případě, že nesezdaný pár má děti. Dále se potvrzuje, že čím vyšší vzdělání žena má, tím vyšší je pravděpodobnost, že bude vdaná (str. 107). Touto otázkou jsem se zabýval ve své knize Vztahy, sex, rodina; recenzovaná kniha Dany Hamplové ovšem přináší čerstvější statistická data.

Přes skutečnost, že děti jsou nákladná záležitost, statistiky ukazují, že „domácnosti jednotlivců jsou ohroženy chudobou několikanásobně častěji než domácnosti, v jejichž čele stojí pár“ (str. 110). O manželství, instituce podle některých překonané, se ze sociologických zjištění dovídáme, že „je … důležitým zdrojem smyslu života a patří mezi nejvýznamnější sociální instituce, které přispívají k budování a udržování identity jedince“ (str. 111). Ano, manželství má na pocit štěstí významný vliv. Nebezpečí, že muž bude nešťastný, je u ženatých o 56 % nižší než u svobodných (str. 115).

Zajímavé je, že právě na „pokrokovém“ západě (a severu), často nám dávaném za vzor, se ukazuje, že vdané ženy jsou na tom, pokud jde o štěstí, o mnoho lépe než svobodné. Například vdané Norky, Belgičanky, Finky nebo Britky „mají přibližně čtyřikrát vyšší šance být velmi šťastné než jejich nezadané vrstevnice…“ (str. 120). To vše, prosím, po několik desetiletí trvajícím preferování svobodných matek a neprovdaných žen! Pokud jde o české ženy, tam ta „šance na štěstí“ není čtyřnásobná, ale pouze dvojnásobná. Jako perličku dodám zjištění, které by mohlo vést k opravdu velmi kacířským myšlenkám: „Účast mužů na domácích pracích záporně ovlivňuje řadu oblastí života, např. snižuje sexuální aktivitu páru“ (str. 124). (Prosím, nekamenujte autorku ani mě – já rád vařím a dokonce rád myju nádobí!)

Z knihy se rovněž dovídáme takové zajímavosti, jako že ženatí či vdané se dožívají výrazně vyššího věku, a dokonce i to, že účast na bohoslužbách snižuje úmrtnost o 30 procent! (str. 157). A následující tvrzení bude asi anathema pro naši postmoderní společnost: „…empirické studie systematicky dokládají, že náboženství a především účast na církevních aktivitách, jsou spojeny s vyšší kvalitou života“ (str. 157). Ach, ti tmáři! Kdo by to do nich řekl? Pro poctivost ovšem nezatajím i zjištění, které předchozí údaj poněkud relativizuje, byť jen pro naši zemi: „…v českém případě jsou rozdíly mezi praktikujícími křesťany a lidmi bez církevního zázemí z hlediska životní spokojenosti či štěstí minimální“ (str. 160).

Ten, komu se postmoderní genderová ideologie „akosi nepozdává“, se rozhodně sociologických dat nemusí bát. Samozřejmě bych si ale přál, aby si knihu pečlivě prostudovali ti, kteří zpochybňují nebo zesměšňují manželství a pracují na demontáži rodiny.

Knihu o 213 stranách vydalo v roce 2015 nakladatelství Fortuna libri a doporučená cena činí 269 Kč.

30. ledna 2016

Dan Drápal