My jsme to říkali taky

Jiří Pehe kritizuje ve svém komentáři na serveru Novinky.cz („My jsme to říkali“, 2. února t. r.) určité zadostiučinění českých politiků, kteří věštili neblahé důsledky německého a švédského postoje k migrační vlně. Rozebírá námitky českých politiků vůči řešení zvolenému německou kancléřkou Angelou Merkelovou, upozorňuje na to, že němečtí politici si byli vědomi rizik, na která ti čeští upozorňovali, a tvrdí, že posledně jmenovaní nenabídli žádnou smysluplnou alternativu, žádné skutečné řešení. Jeho článek vyznívá v tom smyslu, že kdyby Německo onen více než milion migrantů nepřijalo, znamenalo by to humanitární katastrofu pro řadu evropských států, zejména na Balkáně.

Nepatřím k těm, kteří by pociťovali zadostiučinění kritizované Jiřím Pehe. Nebudu se vymezovat vůči postoji Evropské unie, protože imigrační politiku členské státy Bruselu nikdy nesvěřily – ať už je to dobře nebo špatně. A přiznám se, že je mi nevolno z naprostého nedostatku empatie, který vůči migrantům z Blízkého východu projevuje prezident Zeman a řada dalších politiků. Nicméně nejsem přesvědčen, že postoj, který zaujalo Německo, je tou správnou alternativou. A nebudu tajit, že jsem říkal, respektive psal, že nastane chvíle, kdy Německo, potažmo další státy, budou prostě muset říci „dost!“. Evropa jednoduše nemůže pojmout všechny, kdo by se do ní rádi přestěhovali. A varoval jsem a varuji, že přijetí tak velkého počtu migrantů vyvolá obrovské napětí, které může vyústit až v občanskou válku, v níž může zahynout mnohem více lidí, než by zahynulo, kdyby se hranice uzavřely. Není to něco, čím jsem si jistý, není to rozhodně něco, co bych si přál, mnohem raději bych se mýlil, a pokud jednou poukážu na to, že jsem to říkal, pak v tom nebude ani špetka pocitu zadostiučinění, zato bude přítomná hluboká lítost.

Zastavím se u několika problematických bodů. Jiří Pehe píše: „Základní premisou českého postoje bylo, že je třeba řešit příčiny uprchlické krize v zemích, odkud lidé prchají, a zároveň účinně chránit vnější hranice EU.“ A dále píše: „Pokud jde o první část této politiky, neříkali západní politici vesměs nic jiného.“ Dávám v tomto bodě Jiřímu Pehe za pravdu, nicméně domnívám se – a opět dodávám: rád bych se mýlil – že řešit příčiny krize v zemích původu není v silách žádného evropského státu ani Evropy jako celku. Kdybychom chtěli řešit příčiny krize, museli bychom vojensky obsadit Sýrii, Irák a Afghánistán. Všichni víme, že je to nemožné. A jak „stabilizovat“ státy, které jsou dnes již zoufale rozpadlé a kde se každý bojí každého? Obávám se, že omezení se na bojze vzduchu, tedy bombardování těch, které právě považujeme za nepřátele nebo největší nebezpečí, řešení nepřinese – obzvláště poté, co do konfliktu vstoupilo Rusko, které zřejmě sleduje trochu jiné cíle než západní spojenci, a v situaci, kdy nevíme, za koho vlastně „kope“ Turecko. Obávám se, že je v podstatě jedno, zda o „řešení v místě původu“ hovoří politici čeští či němečtí. Ani jedni, ani druzí by nebyli ochotni masivně nasadit pozemní armády. A pamatujme na to, že čím více bude v Evropě muslimů, tím bude jakýkoli mocenský zásah na Blízkém východě nemožnější.

Dále se hodně hovoří – a zde už překračuji tématiku článku pana Pehe – o vracení migrantů do jejich domovských zemí. Nemohu si pomoci, ale něco takového považuji za další báchorku, podobně jako „řešení krize v místě původu“. V Německu se nyní pohybují tisíce, ba desetitisíce, ne-li dokonce statisíce lidí s doklady buď falešnými, nebo zcela bez dokladů. O silvestrovské noci někteří migranti roztrhali své provizorní dokumenty s úšklebkem, že si ráno vyzvednou nové. Pokud by se německé orgány rozhodly migranty masivně vyhošťovat, museli by být migranti po příslušném rozhodnutí soudu někde internováni. Ne, oni se domů vrátit nechtějí (a ani se jim nedivím), a po takovém negativním rozhodnutí se ztratí někde v moři ostatních.

Dále Jiří Pehe píše: „Čeští politici také tvrdí, že ‚říkali‘, že EU se musí držet dublinských dohod. Česko tak prý důsledně činilo, a tudíž umisťovalo uprchlíky v detenčních zařízeních, aby je prověřilo a pak případně vyhošťovalo. Pokud by uprchlíky Německo odchytávalo tak jako Česko a ze svých detenčních táborů je důsledně vyhošťovalo do zemí, kde vkročili do EU, dopady na zbytek EU si lze též snadno představit.“

Já si to nedokážu představit „snadno“, ale mela by to určitě byla. Nicméně k první chybě došlo, když Řecko umožnilo migrantům překročit řecko-makedonskou hranici. Ano, kdyby se dublinské dohody dodržovaly, vznikla by nesmírně složitá humanitární situace. Otázka ovšem je, zda to, co se bude dít zejména v Německu v následujících letech, nebude ve svém součtu mnohokrát horší. Ano, česká detenční zařízení by měla být mnohem humánnější. Ano, je hrozné zadržet někoho a nevysvětlit mu, co se s ním bude dít. Ano, bylo by potřeba, aby vláda rozhodla o navýšení prostředků na překladatele apod. Nicméně pokud někdo přichází do země bez platných dokladů, je třeba zjistit jeho totožnost, a to jak v zájmu vlastních občanů, tak v zájmu všech sousedních zemí.

Jsem dalek toho, klást rovnítko mezi muslimy a teroristy, případně mezi migranty obecně a teroristy. Ukazuje se ostatně, že teroristé se rekrutují spíše z třetí generace přistěhovalců (zdůvodnění, proč tomu tak je, přesahuje meze tohoto článku). Nicméně pokud vpustíte do země dejme tomu sto tisíc lidí, jejichž identitou si nejste jisti, musíte počítat s tím, že dejme tomu stovka z nich budou teroristé. A kolik lidí bylo potřeba na masakr ve Francii? Osmnáct?

Migranti se nevydali na pochod všichni najednou ze Sýrie. Mnozí z nich, ne-li většina, pobývali několik měsíců či let v Turecku. Určitě tam neměli budoucnost – ale pozdržení o několik týdnů či měsíců by nebylo fatální. A kdyby evropské státy trvaly na tom, že své území pustí pouze lidi s platnými a ověřenými doklady, vypadala by situace patrně jinak.

Pak si dovolím zmínit ještě jakési „kolaterální škody“, i když i ty jsem zmiňoval ve svých předchozích článcích. Příliš muslimů výrazně komplikuje život evropských židů. Z Francie se jich jen za loňský rok vystěhovalo několik tisíc. Antisemitismus je prakticky všude v Evropě na vzestupu. (Přiznám se, že by mi vůbec nevadilo, kdyby se francouzští nebo belgičtí židé stěhovali do České republiky.)

Dnes už je zřejmé, že německá média ledacos zamlčovala a ledacos zmanipulovala, o švédských ani nemluvě. Výsledkem je další neblahý trend: Lidé přestávají věřit „oficiálním“ médiím a začínají si své informace (často zcela falešné) opatřovat na internetu. Opět si dovolím poznámku: Varoval jsem před tím mnohokrát; čtenáři mých článků si jistě vzpomenou. „Tradiční“ média svým způsobem bojují o přežití; a přežít mohou, jen když budou dobře plnit svou funkci. Když budou zatajovat, co se děje v zařízeních pro uprchlíky (mám na mysli zejména znásilňování žen a šikanu křesťanů), lidé se od nich definitivně odvrátí.

Konečně je tu rostoucí odcizení mezi obyvateli a jejich liberálními vládami. Když velitel stockholmské policie prohlásí, že policie již není schopna zajistit bezpečnost občanů na hlavním nádraží, nebo když mnichovská policie prohlásí, že není schopna zasahovat proti násilí, kterého se migranti dopouštějí v mnichovském metru, co se dá asi očekávat? V Německu mohou do omrzení opakovat, že Alternativa pro Německo nebo Pegida jsou krajní pravice, že jsou xenofobní a já nevím co ještě, ale pokud současná vláda připustila kolaps bezpečnosti, kdo z toho podle vašeho mínění bude těžit v příštích volbách?

Člověk trochu uvažující má neblahý pocit, že čte knihu, v níž je na stránce dvacet. A že ví, co asi bude na stránce padesát, půjde-li to takto dále. Jenže pro jedny je příliš sluníčkář, pro druhé je příliš xenofob. Václav Cílek nebo Cyril Höschl by mohli vyprávět. Pane Pehe, já jsem Vám to říkal.

3. února 2016

Dan Drápal