Pozitivní vlastenectví

Adventní a vánoční doba je příležitostí psát různé rodinné „newslettery“, kterými někteří z nás dávají o sobě vědět spíše vzdálenějším známým, často do ciziny. Píše se v nich o tom, kdo vydal jakou knihu či kdo změnil zaměstnání, jaké přírůstky do rodiny přišly na svět, který z potomků ukončil studia a s jakým výsledkem apod. Když takový dopis dostanu, zpravidla si jej přečtu, protože z něj často poznám, co autor považuje za hodné zmínky a tudíž důležité.

Letos jsem nejméně ve třech takových dopisech četl, že autor „se stydí za to, že je Čech“. Důvodem tohoto zahanbení byly buď výroky a vystupování našeho prezidenta, nebo postoj značné části národa k migrantům.

V říjnu minulého roku jsem se tomu snažil čelit článkem, v němž jsem psal, že se nestydím za to, že jsem Čech. Ne že by se mi výroky našeho prezidenta líbily, a ne že by mě nezneklidňoval nenávistný přístup části našeho obyvatelstva ke všem migrantům bez rozdílu.

Češství pro mě není danost, ale úkol. O tom, co vlastně tvoří národ národem, už byly popsány stohy papíru. V postmoderní době se rozšířilo (přinejmenším mezi intelektuály) mínění, že národ je „sociální konstrukt“. V předešlých dvou staletích se snažili lidé na otázku, co vlastně činí národ národem, odpovídat různě. Někdo spatřoval podstatu národa v řeči, jiný zase v „krvi“, tj. v pokrevním příbuzenství; my jsme měli tu výhodu, že u nás probíhala docela inteligentní debata o smyslu našich národních dějin mezi takovými velikány, jako byl T. G. Masaryk a Josef Pekař. Dnes s Masarykem souhlasí málokdo, nicméně i ti, kdo s ním nesouhlasí, by mohli ocenit, že Masaryk vedl tuto debatu na úrovni a neviděl smysl národa ani v rase, ani v krvi, ani v jazyku, ani v dějinách plných bohatýrů s šavlí nebo kyjem.

Mnozí postmoderní intelektuálové usilují o zrušení rodiny a o zrušení národa. Pokud jde o rodinu, byla vytvořena taková atmosféra, kdy její odpůrci mohou říkat: „No vidíte, rodina nefunguje, vlastně už ani neexistuje…“ Rodinou se však v tomto článku zabývat nechci. Národ jako takový u různých postmoderních myslitelů také nedopadá dobře. Nejprve se smísí vlastenectví a nacionalismus, pak se vyzdvihnou nejhorší výstřelky nacionalismu a pak se řekne: „Vidíte, národy jsou vlastně nebezpečné.“ Měli bychom je zrušit. Tomu slouží „Evropa regionů“; někteří lidé, kteří používají tento termín, se ani netají tím, že jim jde o oslabení, ne-li zrušení národů. A pak tomu slouží i snaha vydávat celou Evropu za jakousi entitu, která by mohla národ nahradit.

Češi a Slováci jsou ovšem dobrým příkladem toho, že národy se mohou přátelit, a to dlouhodobě, a že státoprávní rozdělení může dokonce napomoci prohloubení tohoto přátelství. Není tedy pravda, že vlastenectví musí nutně vést k napětí se sousedy. Klíčové je, jak toto vlastenectví pojímáme.

Já jsem přesvědčen, že rodinu i národ stvořil Bůh, že tedy patří mezi tzv. „Boží řády“. Proto si myslím, že oslabování rodiny nebo národa nutně vede k závažným problémům.

Věřím, že každý národ má svá specifická obdarování, podobně jako je má každý jednotlivec a každá rodina. A každý jednotlivec, každá rodina, každý národ jsou určitou příležitostí. Když se staneme svéprávnými bytostmi, a zejména později v pubertě, začne hodně záležet na tom, co ze sebe uděláme; jaký charakter si vypěstujeme. Češství není něco, co je nějak fatálně dáno – je to něco, čemu můžeme dát určitý obsah.

V současném češství vidím mnoho pozitivních rysů. Češi dokáží velkoryse pomáhat. Jejich nasazení v místech utrpení je pozoruhodné. Když někde udeří tsunami nebo zemětřesení, Češi jsou obětaví jak finančně, tak i mnohem hlouběji – mnozí dobrovolníci jdou více méně zadarmo pomáhat tam, kde je to potřeba.

Myslím si, že Češi jsou tolerantní a svobodymilovní. Nenechme se mýlit nenávistnými okraji – nošení šibenic na demonstrace nás pobuřuje právě proto, že tento okraj k našemu češství nepatří. Šibenice, ať už reálné nebo symbolické, odmítáme – proto si vážíme Milady Horákové a proto si nevážíme Adama B. Bartoše. Někdy ale zapracuje optický klam: Proti dvěma šibenicím na demonstraci se objeví takový odpor, až vzniká dojem, že je to zásadní problém českého národa.

Myslím si, že Češi mají skvělé zdravotnictví. Je to ne skoro, ale úplně zázrak, protože lékaři, kteří mají na této skvělosti obrovský podíl, by mohli odejít do ciziny, kde by brali sedmkrát víc. To, že tady zůstávají, přičítám alespoň zčásti jejich lásce k této zemi.

Myslím si, že Češi jsou v zásadě demokraté. V posledních letech neustále slyším, jak je naše demokracie v ohrožení. Ano, vnímám fauly, jako když přední politik koupí Lidové nebo jiné noviny. Ale nikdo u nás ani teoreticky, ani prakticky neruší parlamentní demokracii. Ta má obrovské problémy a je celá řada věcí, které zaslouží kritiku, jako třeba nekvalitní zákony nebo pohrdání ústavou, které nám předvedl současný i minulý prezident. Nicméně stále máme právo zakládat politické strany, pořádat demonstrace, sepisovat petice a volit dle své libosti. A pokud zde někdo někdy zabil politika (ano, vím, stalo se to před pár lety na severu Čech), pak to zřejmě nebylo kvůli jeho politickým názorům. Z hlediska svobody slova jsme na tom dle mého názoru lépe než mnohé západoevropské státy, které jsou nám někdy dávány za příklad, o východě Evropy ani nemluvě.

Můžeme mít radost i z toho, že po letech komunistické vlády došlo i k dříve nepředstavitelnému zlepšení, ba narovnání vztahů mezi katolíky a evangelíky. A židé žijící mezi námi se tady nemusejí bát – na rozdíl třeba od Francie nebo Německa. A přes trvalou mediální masáž nejprve komunistickým režimem a nyní i evropskou levicí zůstává náš národ z velké části na straně Izraele, neboť si dobře všímá, jak je Izrael jinde posuzován podle zcela jiného metru než jeho nepřátelé, usilující o jeho zničení.

Je toho tedy hodně, z čeho se můžeme radovat. Nenapsal jsem, „nač můžeme být hrdí“, protože radost je lepší a bezpečnější než hrdost. Ano, máme co zlepšovat – spousta věcí nás právem štve. Nicméně tento článek píšu, protože jsem přesvědčen, že když oceníme to dobré, co máme, bude se nám lépe a radostněji pracovat na tom, aby se špatné stalo lepším a dobré aby bylo ještě lepší.

Každý národ má své kladné i záporné stránky. A na každém z nás záleží, čím své češství naplníme. Máme své symboly – vlajku, kterou jsem se rozhodl o státních svátcích vyvěšovat (mně se to náhodou na Američanech líbí), prezidentskou standardu, na níž jsou slova „Pravda vítězí“. Neopomenu ani při této příležitosti ocitovat toto husitské heslo v úplnějším znění: „Pravda Páně vítězí, i když na čas poražena bývá.“ Ne, Česká republika není, nebyla a nikde nebude rájem na zemi. Pravda zde úplně nezvítězila, a pravda Páně teprve ne. Ale všichni máme možnost a příležitost usilovat o to, aby jí bylo trochu více. Je to vlastně náš úkol, jeden z nejdůležitějších.

 Jak vidíte, blbou náladu nemám. Můžete mě následovat.

Dan Drápal

20. ledna 2016